Slunečnice

Na socialisticko(komunisticko)-kapitalistickou koprodukci vzniklo nevšední dílo, jež převyšuje srovnatelné hrané filmy té doby víc než patrně (NORMANDIA NĚMEN, BITVA U EL-ALAMEJNU). Tklivý příběh zmařeného partnerského vztahu, zoufalství italských vojáků pod Stalingradem, kde bojovali ne za sebe, ale proti sobě samým a své vlastní zemi, i tragédie paralelní existence, která postavila hlavní hrdinku do neřešitelné situace, v níž by v nanejvýš bolestném, delikátním srovnání vyzněla prokázaná partnerova smrt jako žádoucnější řešení, vypovídají o nesmyslnosti jakékoliv absurdní války vše. I přes takřka čtyřicetiletou propast času, jež uplynula od premiéry a natáčení filmu, zůstávají v paměti některé výrazné scény (Mastroianniho a Lorenové omeletové zhroucení uvozující svatební noc, šedivost sovětské reality šedesátých, zřejmě ještě chruščovovských let, brilantní výkon Saveljevy, zvládající stejně bravurně aristokratickou, jakoby fluidní Natašu Rostovu i usouženou sovětskou ženu-matku doby svého mládí - Saveljevě tehdy ještě nebylo ani třicet let). V každém případě se tu jedná o divácky vděčné, nadčasově klasické dílo nejen ruské a italské, ale určitě i evropské a světové kinematografie hraného filmu. A o trvalý zážitek, na který se nezapomíná. (01.03.2008)

Silný námět svým tragickým příběhem připomene Leanův epos Doktor Živago, ke kterému ale Slunečnici chybí formát. Výtečná hudba vypráví víc než (v druhém dabingu od Cinemaxu hrozné) dialogy, připomněla mi sérii filmů o Angelice i toho Živaga. Rozpitvávaný začátek neodpovídá svižnosti vyprávění v závěru a tahle dvourychlost způsobila, že mi tu buď něco přebývalo, nebo hodně chybělo. Chtěl bych to jednou vidět s původním dabingem (Dabingové studio ČST Praha 1974). (25.03.2012)

Film, který mě hluboce rozlítostnil. A který ve mně současně probudil hluboký obdiv k herectví Sophie Loren. Copak Mastroianni, toho již dávno považuji za svého nejoblíbenějšího herce vůbec, a tak mě nikterak nepřekvapí míra, s níž zde herecky exceluje - ovšem hlavní hvězdou je zde pro mě skutečně právě Sophie Loren. Vrcholná scéna filmu, kdy se bývalí manželé setkají v Sovětském svazu na vlakovém nádraží a jejich pohledy jsou všeříkající, mě zdrtila natolik, až jsem v pokušení se domnívat, že jsem snad neviděl působivější filmové zpracování námětu o tom, jak dva lidi rozdělila válka. Co na tom, že se mi požitek z tohoto filmu vydatně snažila zkazit ČT2, která film odvysílala v - byť obstojném - českém dabingu - hlas Jaroslavy Adamové k Sophii Loren je vážně výsměch, z něhož mě bude ještě dlouho bolet hlava. Jinak jsem ale zcela uchvácen humanistickým poselstvím, s nímž mě tento film doslova převálcoval, a uvrhl do stavu nejhlubší sklíčenosti - Vittorio De Sica byl vpravdě filmový velikán, a nezbývá než si lítostivě povzdechnout, že takové filmy už se dnes netočí. 5 hvězd je zcela nedostatečné hodnocení pro vystižení požitku z hereckého mistrovství, jehož jsem zde byl svědkem. (12.10.2014)

V tomto romantickom, silne melodramatickom titule, snáď oveľa romantickejšom, než bola predsa legendárna Casablanca, sa mimochodom  talianskemu režisérovi  De Sicovi, podarilo zachytiť viac, ako povedzme 10-ročné, trvajúce obdobie, a to rovno odohrávajúce sa od úvodného, neapolského Talianska až vari i po konečný, moskovský, Sovietsky zväz, a to konkrétne s celkovou vzdušnou vzdialenosťou v podobe cca 2372.1 km, tak zrovna asi približne toľko delí táto diaľka od seba hlavné postavy: Giovannu & Antonia, nakoľko jeho najprv povolali na „východný front”. • Presne tak, nachádzame sa takmer na konci II. svetovej vojny, no rovnako tiež podotýkam, že v roku 1944, zatiaľ ešte nie je nič skončené, akoby sme si mohli trebárs myslieť. Skrátka, „človek sa zaobíde bez človeka, a preto tak ľahko obetuje človeka vo vojne,” inými slovami povedané, že protagonista, prezývaný Anto, by sa v podstate už vôbec nemusel vrátiť z ruského frontu, ak by dajme tomu udrela i tuhá, ruská zima, tak by k tomu mohol ešte okrem iného aj zamrznúť? • Talianske herecké superhviezdy - par excellence, t.j. Sophia Lorenová & Marcello Mastroianni, stelesnili túto, ústrednú, zväčša od seba oddelenú, manželskú dvojicu, nachádzajúcu sa práve na akomsi „zlomovom rozhraní”, čomu vlastne zvyčajne i priamo napomáhal vskutku sentimentálny scenár, ktorý asi miestami príliš tlačil na pílu. • I napriek určitej "afektovanosti" zo strany celkového diania, je snímka z môjho pohľadu napokon hodne stráviteľnou, ak to avšak beriem, ako celok, ktorý určite podľa mňa stojí za pozornosť, možno aj za prispenia kvalitnej hudby, sa hneď vedľa hereckých prejavov, ďalej práce kamery a samotnej výpravy, jednalo o čosi naprosto pozoruhodného, čo si rozhodne zaslúži azda nielen moje videnie. (19.08.2023)

Konecne jsem videl tento film a musim konstatovat, ze sledovat tento film je zazitek. De Sica je jeden z mych nejoblibenejsich evropskych reziseru, stejne tak Loren mezi hereckami. Tak prirozena vztahova chemie, jaka vyzaruje z dvojice Loren-Mastroianni je neuveritelna a je jen malo podobnych filmovych dvojic, jako tato. Krasny a dojemny pribeh o odlouceni, ktere zavinila druha svetova valka. Zvlast ocenuji i dobove zabery ze SSSR z pohledu zapadniho filmu (jak uz bylo uvedeno, prvni zahranicni nataceni na uzemi Sovetskeho svazu). Film ma spoustu krasnych a silnych momentu. Vse umocneno uzasnou hudbou Manciniho, ktera provazi temer cely snimek. Skoda jen, ze jsem film nevidel v puvodnim zneni, protoze sebelepsi dabing nemuze nahradit italsky temperament a naturel. (13.09.2014)