Zmizení

Nedávno, když jsem prožíval jedno z těch trpělivých odpolední, rozhodl jsem se pozorovat šukání šneků. Začalo to dvouhodinovým sprintem na osmdesát cenťáků, kdy ten nadrženější honil toho chudáka, kterého ten den zrovna bolela hlava. Kanec byl ale rychlejší, u pankejtu jej po strhujícím běhu dostihl a začal z něj asi tak hodinu vášnivě strhávat ulitu, protože dostal chuť na misionáře. Když zjistil, že ji má přirostlou, nevrle to vzdal, a vrhl se na to pěkně po šnečím. Dalo mu to ovšem fušku, než toho druhého ukecal, aby nedělal drahoty jako slečinka a postavil se na ocas. Po další hodině ho zlomil a oba se do toho s lascivně vyvalenýma očima na šťopkách naprudko dali. Ten nadrženec ovšem jen tak frajeřil a sliboval, za další dvě hodiny pouze dvakrát prudce a freneticky přirazil, oběť dlouze a táhle hekla, znechuceně zatáhla bulvy a odplazila se hledat nějakého pořádného obšousta, co by ji dorazil. Seběhlo se to všechno tak strašně rychle, že mi u toho porostly nehty snad jen o tři milimetry. To po téhle zabijácké nudě jsem se probral s třídenním strništěm a vlasy po pás, přičemž vím jistě, že jsem to pouštěl hladce oholen a plešat! Takže ti z vás, kteří xmrti rádi štrykují třímetrové, růžové šály nebo milují kontinuálně sledovat, jak jim v obýváku roste fíkus, ať si to tady klidně nadhodnocují, avšak já to strhující tempo a přiblblou pointu prostě nedával, a tak to s klidným svědomím odstřelím, i když Volverín konečně prokázal, že když zrovna nemá adamantiovou pedikůru, je z něj docela slušný ochotník. Škoda, že si k tomu herectví vybral zrovna takovouhle užvaněnou sračku. (19.10.2013)

Naprosto skvělý film. Boží atmosférická práce, která pracuje s postavami, s počasím, s náladami. Prostě kompletně rozebírá situaci a samotné role do jednotlivých detailů. Tak to mám rád a přesně toto se mně dostává z americké produkce tak jednou za dva roky, jestli vůbec. První takovýto poctivý film, který jsem viděl byl Sedm. Přesně i nad tím vším jsem dost přemýšlel během sledování tohoto filmu. Mrzí mě ale, že mu pořád nemůžu dát plný počet. Byly tam místa, u kterých bych potřeboval bližší vysvětlení. A myslím si, že by na tom vysvětlení víc minut nepřibylo. Už tak byl dost dlouhý a jestli bude delší o deset minut, to už bych nejspíš ustál. Každopádně Hugh Jackman a Jack Gyllenhaal zahráli famózně. Oba se do role tak vžili, že jsem viděl i ty jednotlivé nuance, které se od normálních hereckých výkonů maximálně odlišují. Z Hugha se stává troska a Jack zařazuje rychlostní stupeň u tikání v obličeji minutu co minutu k výslednému závěru. Skvělý film a poctivá filmařina. Kéž by takových bylo víc. (27.11.2013)

Říká se, že ďábel je v detailech - a tahle soukromá noční můra pro čtyři rodiče to potvrzuje každým záběrem a každou zdánlivě nepodstatnou informací. Víru v existenci pekla, jaké popisuje církev, mi podstatně narušuje vědomí, jak snadné je pro smrtelníky vytvořit peklo tady na zemi. Protože peklo... to jsou ti druzí. Tímhle labyrintem jsem bloudila bez dechu, ale když jsem se dohmátla niti a vylezla, pro jistotu jsem zkontrolovala, že děti v postýlkách pevně třímají plyšáky a zlovlčice je na stráži. (02.12.2013)

Pro mě rozhodně veliké překvapení. Skvělý výkon Jackmana a Gyllenhaala, kteří dokázali, že zvládnou i výrazně náročné role. Film asi nejvíc vystihuje označení psychologický thriller, protože se jedná o šedý, ponurý až depresivní, ovšem velice atmosférický film, který naprosto rezignoval na nějaké přehnané pokusy o velkolepost a na místo toho nám Denis Villeneuve připravil drama s povedenými dějovými zvraty a naprosto perfektně useknutým koncem. Film má dvě a půl hodiny, což je teda pořádná pálka, ovšem jakmile se už začnete chystat nedávat pozor, děj se rychle posune dál a najednou vás napíná, co to de a vy se jen přistihnete, jak nevěřícně zíráte. Pro potřeby filmu by však rozhodně, z mého pohledu, asi nebylo naškodu film trošku zkrátit...70% (05.12.2013)

Villeneuve vždycky nejezdil jen ve formuli a Jackman si taky vždycky nehrál na zvlčelýho Fredy Krugera s pejzy. Věděl jsem, že ten Kanaďan umí, ale zároveň jsem taky nečekal, že by snad Prisoners odvyprávěl nějak tendenčně, na efekt. V prvé řadě? Zmizení není strhující film, vyprávění je striktní, nevybočuje, neuhýbá z veskrze autentické linky. Je chladný, pomalý a neustále po vás něco chce, abyste se vcítili do zoufalství, abyste tápali, byli empatičtí k zápletce. V duhé řadě? Kamera! Roger Deakins drží obrazové prostředky čistě a syrově, velmi jednoduše se topí v táhlých záběrech, netlačí na pilu. A v třetí řadě? Hudba! Jen málokterý abstraktně ambientní sountrack dokáže fungovat nezávisle na filmu a zároveň přenášet svrchovaně filmový dojem tak, jak se to povedlo Jóhannu Jóhannssonovi. A dál? Už po půl hodině mi z Gyllenhaalova tiku tikalo, přesto u mě Hugha přehrával, držel v šachu a spolu se slušným scénářem udržel v šachu i celou pointu. Pointu, která si díky roztříštění příběhu mezi dvě hlavní a co chvíli jediné postavy, dokázala uchovat moment překvapení. Ne, tady už dávno nejsme v dobách The Silence of the Lambs, aby se rozhřešení stalo nadčasovým, aby to nemělo žádný mouchy a divák se chtěl, potřeboval vracet. Přesto jsou Prisoners somatickou kriminálkou, která není úplně tím, co byste od současný podoby žánru čekali, ale ani tím, čím by vlastně mohla (a měla) být. Ve Ztracených se ztratilo pár nedostatků, ale já se v nich s dojmem našel, rozvážně, uvážlivě, za [final rate: 80%] (22.02.2014)