Zmizení

Říká se, že ďábel je v detailech - a tahle soukromá noční můra pro čtyři rodiče to potvrzuje každým záběrem a každou zdánlivě nepodstatnou informací. Víru v existenci pekla, jaké popisuje církev, mi podstatně narušuje vědomí, jak snadné je pro smrtelníky vytvořit peklo tady na zemi. Protože peklo... to jsou ti druzí. Tímhle labyrintem jsem bloudila bez dechu, ale když jsem se dohmátla niti a vylezla, pro jistotu jsem zkontrolovala, že děti v postýlkách pevně třímají plyšáky a zlovlčice je na stráži. (02.12.2013)

Nedávno, když jsem prožíval jedno z těch trpělivých odpolední, rozhodl jsem se pozorovat šukání šneků. Začalo to dvouhodinovým sprintem na osmdesát cenťáků, kdy ten nadrženější honil toho chudáka, kterého ten den zrovna bolela hlava. Kanec byl ale rychlejší, u pankejtu jej po strhujícím běhu dostihl a začal z něj asi tak hodinu vášnivě strhávat ulitu, protože dostal chuť na misionáře. Když zjistil, že ji má přirostlou, nevrle to vzdal, a vrhl se na to pěkně po šnečím. Dalo mu to ovšem fušku, než toho druhého ukecal, aby nedělal drahoty jako slečinka a postavil se na ocas. Po další hodině ho zlomil a oba se do toho s lascivně vyvalenýma očima na šťopkách naprudko dali. Ten nadrženec ovšem jen tak frajeřil a sliboval, za další dvě hodiny pouze dvakrát prudce a freneticky přirazil, oběť dlouze a táhle hekla, znechuceně zatáhla bulvy a odplazila se hledat nějakého pořádného obšousta, co by ji dorazil. Seběhlo se to všechno tak strašně rychle, že mi u toho porostly nehty snad jen o tři milimetry. To po téhle zabijácké nudě jsem se probral s třídenním strništěm a vlasy po pás, přičemž vím jistě, že jsem to pouštěl hladce oholen a plešat! Takže ti z vás, kteří xmrti rádi štrykují třímetrové, růžové šály nebo milují kontinuálně sledovat, jak jim v obýváku roste fíkus, ať si to tady klidně nadhodnocují, avšak já to strhující tempo a přiblblou pointu prostě nedával, a tak to s klidným svědomím odstřelím, i když Volverín konečně prokázal, že když zrovna nemá adamantiovou pedikůru, je z něj docela slušný ochotník. Škoda, že si k tomu herectví vybral zrovna takovouhle užvaněnou sračku. (19.10.2013)

Taková přehlídka skvělé práce, mé srdce zejména uchvátili Roger Deakins a Jake Gyllenhaal. Postava detektiva je vůbec fantastická, strašně ráda vidím chytré lidi zvládat stresové situace i propadat šílenství. Postava Hugha Jackmana mě fascinuje jiným způsobem, přirozeně ji nenávidím celým svým srdcem a on ji hraje tak dobře, že je těžké si vůbec uvědomit, že to není samostatná existující entita, nýbrž "jen" velmi schopný herec. Na film jsem se myslím poprvé dívala ve své "Paul Dano" fázi a na této frontě jsem byla rovněž uspokojena. Osobně Prisoners považuji za horor a dívám se na něj, když se chci bát. ♥ (21.11.2021)

Přesně ten typ filmu, který všechny trumfy vytáhne v první třetině, aby je pak už jen marně ředil a rozpačitě promíchával. Těšil jsem se na pomalý psychologický krimi thriller, ten se ale postupem času rozpadne do jednostrunné litanie, ze které vyčnívá výtečná Deakinsova kamera a postava Jakea Gyllenhaala, která na rozdíl od ostatních má tu výhodu, že se o ní v podstatě nic nedozvíte (tím je alespoň trochu tajemná). Film podstatně selhává i jako detektivka, když informace dávkuje velmi neefektivně a nedokáže ospravedlnit nadměrnou délku (na jedno odhalení připadá nesmyslné množství repetitivních a zjitřených dialogů bez hlubšího smyslu). Hudba, kamera a některé "mimodějové" režijní momenty z toho však dělají solidní záležitost. EDIT 2020: Beru zpět, funguje to celé geniálně jako příběh o nepřekonatelné úzkosti a ničivém vzteku. A vlastně i jako detektivka o spasmatickém detektivovi, který trpělivě čelí pocitu nedostatečnosti. (10.10.2013)

Deakinsova kamera je občas zamlžené, ale přitom pořád průzračné sklíčko, velkou ručičku představuje Jackman, tou malou, pomalejší, ale za to důkladnější, je mrkáček Gyllenhaal, mix detektivní a psychologické roviny Villeneuve sladil s Greenwichským poledníkem a Guzikowskeho scénář je precizně seřízený hodinářský stroj. Možná zamrzí, že to dokonalé soukolí začne ke konci nepatrně drhnout (za neobjevení stop po pohybu „vraku“, potažmo poklopu skrýše by Horatio Caine strhával prémie), jenže od tichých ovčích mláďat už uběhlo tolik znamení zvěrokruhu a kolik tak řemeslně i emociálně působivých filmů měl člověk na přelomu Milénií možnost vidět? Šest, Sedm? Už jen z tohoto důvodu si užijte balancování na laně napnutém mezi ohebností víry a Nietzscheho varováním o nebezpečenství boje s monstry, přičemž hlavní postavy zosobňují věčný boj citu (otec Dover) a rozumu (detektiv Loki). A kdo tento zápas vyhrál? To se divák dozví až po závěrečném hvizdu.. (05.05.2014)