Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Hořká komedie režiséra Ondřeje Trojana Občanský průkaz na motivy stejnojmenné knihy Petra Šabacha sleduje osudy čtveřice dospívajících mladíků, jejich přátel, lásek a rodičů od okamžiku, kdy v patnácti letech dostanou občanský průkaz, až do chvíle, kdy se v osmnácti snaží uniknout vojně a pokoušejí se získat modrou knížku. Petr, Aleš, Popelka a Míťa dospívají v sedmdesátých letech, v době, kdy vyjít na ulici bez občanského průkazu znamenalo koledovat si o průšvih, a kdy povinná vojenská služba byla pro mnohé tím největším strašákem. Každý po svém i společně se snaží neztratit v totalitním státě zdravý rozum a smysl pro humor, ale také nezadat si s režimem. Prožívají řadu epizod, některé jsou úsměvné s nádechem absurdní grotesky, jiné dramatické a fatální. Občanský průkaz vypráví o tom zvláštním životním období, kdy dětství zvolna přechází v dospělost, a tahle cesta v každé době vede skrz bourání konformismu a rodičovských ideálů, revoltu vůči společnosti, hledání a nalézání sebeúcty. (Magic Box)

(více)

Videa (2)

Trailer

Recenze (1 549)

viperblade 

všechny recenze uživatele

Další z filmů, který mi na HDD ležel už nějaký ten rok a na který jsem se tak trochu bál podívat kvůli pověsti "horších Pelíšků". Naštěstí můžu říct, že jsem se bál zbytečně. Ano, tenhle film je více než podobný legendárním Pelíškům a ano, jejich kvalit nedosahuje, nicméně prohlásit o Občanském průkazu, že to je špatný či průměrný film, je přehnané. Tenhle film má svoji kvalitou, má povedené obsazení (není na škodu v českém filmu vidět nové a neokoukané tváře v hlavních rolích) a hlavně ta povídková struktura se mi líbila. Zkrátka a dobře, tohle je hodně povedený příběh o různých lidech v jedné době, o které čeští filmaři budou točit minimálně takových 50 let. 90 %. ()

gudaulin 

všechny recenze uživatele

Hodnocení Občanského průkazu má pro mě dvě roviny. Ta první - forma - mi přijde hodně průměrná, ať už z hlediska hereckých výkonů nebo roztříštěného scénáře či použité úrovně humoru. Nesdílím nadšení mnohých ohledně výkonu party kluků v hlavních rolích, schází jim charisma i herecký talent. Taková Věra Plívová Šimková sice nebyla žádná hvězda režie, ale její filmy fungovaly díky jejímu talentu pro výběr dětských představitelů, ze kterých dokázala dělat hvězdy jednu za druhou. A jestli se dá o seriálu Bylo nás pět říct, že je jeden z nejlepších v historii ČT, pak je to právě díky výbornému castingu a skvělým dětským hercům. Totéž platí v případě Občanského průkazu i o hercích v dospělých rolích. Srovnejte si herečky Aňu Geislerovou a Simonu Stašovou v rolích maminek a bude vám jasné, co mám na mysli. Geislerovou bych sice neoznačil za špatnou herečku, ale její hvězdná pozice souvisí spíš s vizáží a působením médií než se špičkovým charakterním herectvím. Občanský průkaz se sice pokouší o typ nostalgické tragikomedie, jako byly například Pelíšky, ale ten typ humoru mi přijde tak nějak násilnější a prvoplánovější. Tzv. reálný socialismus může být vděčný terč humoru nejrůznější úrovně, byl plný absurdity, pokrytectví a hlouposti, ale zdaleka ne takového druhu, aby vysoký policejní důstojník byl analfabet, jak se snaží Ondřej Trojan ve svém filmu předkládat. Tohle a spousta jiného u mě nefungovalo. Ta druhá obsahová rovina filmu je složitější a zaslouží trochu hlubší rozbor. Občanský průkaz řadím do kategorie nepříjemných pozérských filmů, které si na něco hrají a něco předstírají. Při vší úctě k řadě komentářů, které se rozplývají nad tím, jak dobře film zachycuje životní styl a atmosféru 70. let, takhle to prostě nebylo a s vědomím určité nadsázky a provokativnosti si ho dovolím označit za stejně pravdivý jako Okres na severu. Ten totiž taky představuje pravdu těch zatrpklých stárnoucích a umírajících členů KSČM, kteří si pamatují 70. léta právě takhle. Československo 70. let totiž nebyla žádná brutální diktatura, která by stála na tancích a vojácích Sovětského svazu. Sovětští vojáci totiž zůstávali v kasárnách a z řady dobrých důvodů jim bylo všemožně bráněno v kontaktu s místními obyvateli a místní kulturou. Normalizaci prováděli čechoslováci, fungování režimu zajišťovali místní a jeho charakter určovalo chování místních obyvatel. Jde tu o to, jaký měl systém skutečnou podporu a jestlli tady bylo skutečně 15 milionů trpících obětí, jak o sobě tvrdili nadšení občané po Listopadu 89. Systém znormalizovaného Československa totiž nestál na pendrecích, jak by snad mohlo divákům Občanského průkazu připadat, ty se používaly opravdu výjimečně, stál spíš na pragmatismu, předstírání, drobných výhodách, konformismu a zbabělosti. Byly tady miliony těch, kteří sice systémem, jeho nejvyššími představiteli a oficiální ideologií hluboce opovrhovali, ale zároveň ochotně využívali všech výhod, které režim přinášel a poskytoval. Ať už šlo o mizernou pracovní morálku, o nejrůznější drobnou "privatizaci majetku v socialistickém vlastnictví", o systém protislužeb, známých, klientelismu, o nesporné sociální výhody v podobě tzv. gulášového socialismu apod. Byl tady sice smrádek, ale zároveň klídek. Člověk měl jistotu, že za 20 let bude pořád na svém místě a jeho život bude stabilizovaný. Kdyby bylo Československo otevřené světu, už o hezkých pár let dřív by muselo řešit útlum řady průmyslových odvětví, zavírání šachet, vyrovnávat se s ropnými krizemi apod. Systém zároveň poskytoval jednu obrovskou výhodu - absenci vlastní odpovědnosti. O které jiné zemi by se dalo říct, že její vůdci a instituce byli cílem těch nejkrutějších žertů a zároveň kde jinde byl takový klid bez stávek, demonstrací, nejrůznějších občanských protestů apod. Československo představovalo jednu z nejstabilnějších měkkých diktatur svého druhu. Jenže postihnout tu šeď, pokrytectví, malost a bezpáteřnost je o něco těžší než ukázat zmlácenou omladinu na nějakém koncertě. V 19. století si vousatí intelektuálové představovali, že pojem o své minulosti budou budoucí generace získávat v muzeích. V 21. století víme, že muzea představují takové hezké pomníčky, které nikoho moc nezajímají, a že pojem o historii získává drtivá většina díky filmům. Občanský průkaz bude považovat generace, která tuhle dobu nezažila, za více méně pravdivou výpověď o té době, i když je jen málo filmů, které bych označil za více zavádějící. A už vůbec tenhle snímek nepředstavuje snahu o nějaké vyrovnání s vlastní minulostí. Neanalyzuje systém, jehož oporou podle Trojana a Šabacha jsou jednoduše policajti nebo kreatury, které jsou jasně identifikovatelné a izolované. Ve skutečnosti a paradoxně největší oběti normalizace byli majitelé průkazek komunistické strany, kteří byli během čistek vyškrtnuti a vyhozeni ze svých funkcí a pracovních pozic. V drtivé většině skončili na dělnických postech, zatímco bezpartijní často ze systému výrazně těžili a využívali např. nedostatkové zboží k obohacování. Celkový dojem z tohohle pokřiveného pohledu na vlastní dějiny: 40 %. () (méně) (více)

Reklama

novoten 

všechny recenze uživatele

Revoltující, usmívající i plačící. Vzhledem k tomu, jak moc jsem otrávený z toho, do kterých míst se tuzemští filmaři neustále otáčejí, je Občanka až neuvěřitelně povznášejícím zážitkem. Navíc to, že Jarchovský tentokrát píše pro Trojana, je nápadem doslova spásným, protože Hřebejkovi bych už návraty do minulosti nevěřil ani za pětky pod trikem. ()

sportovec 

všechny recenze uživatele

Svůj soud záměrně formuluji výlučně na zážitku ze zhlédnutí předmětného díla, tj. z OBČANSKÉHO PRŮKAZU jako takového. PRŮKAZ je nesporně filmem generační zkušenosti, generace, která byla příliš mláda na to, aby do svého vědomí integrovala prvky a tradice Pražského jara, a na druhé straně příliš dospělá na vlastní výraznější živé účastenství v počátcích něžného listopadového převratu. Dost přesně ji vystihuje rok narození čtyř protagonistů filmu: 1959. Úzký záběr reality, který jí film vymezuje, je i její výstižnou charakteristikou. Kdybychom hledali jeji předchůdce, nalezneme je ve Škvoreckého prózách typu SEDMIRAMENNÉHO SVÍCNU či NYLONOVÉHO VĚKU. Odsouzena k sice chabě zajištěné, ale přece jen jistotě hmotné existence, žije naplno svou generační virtuální realitou. I ona sdílí postupný rozpad hodnot, v jejichž znamení předlistopadový  režim po 21. srpnu vznikal, s jistotou, kterou si sice neuvědomovala, ale bez které by vůbec její představa protestu nebyla představitelnou ani udržitelnou (jistotou faktu, že teror padesátých let se nebude opakovat). Od generace "zlatých šedesátých" let se odlišuje menším hladem po vzdělání a o poznání větší jednorozměrností svého vnímání světa. PRŮKAZ plně sdílí přednosti i nedostatky časové řady obdobných děl, kterou kdysi, před osmnácti lety, zahájila ŠAKALÍ LÉTA (nejvíc patrné je to na retrospektivní scéně v Masně, kam vtrhne ruská "báryšňa", aby vykoupila zásobu masa - podobná scéna se mohla stát v Bubenči "hanspaulské generace", zatímco parta se schází delší dobu na svazích hlubočepského Žvahova, jak naznačuje i pohled do ne příliš vábného vysvědčení jednoho z protagonistů; navíc první posrpnová léta byla charakterizována relativně velmi solidním zásobováním; podobná scéna by patřila spíše do let 1961-1963, kdy regály byly opravdu "vyholené" a problémem bylo sehnat - do bandasky - mléko a do papíru balené máslo). To nemění nic na tom, že i tak se jedná o dílo v polistopadovém kontextu viditelně nadprůměrné, které nejenže nezápasí se základy filmařského řemesla, ale naopak nabízí celou řadu mimořádně zajímavých a divácky vděčných scén. ()

Skejpr 

všechny recenze uživatele

Velmi vydařená reflexe doby, která se opírá o naprosto špičkové herecké výkony (skvostná Geislerová, výborný Myšička) a představuje nejlepší film věnovaný době komunismu od... Pelíšků? Scéna v podchodu je každopádně hodně silné kafe... Škoda jen, že se občas dost stříhalo, postava Macháčka jde zcela do outu. Přesto ale jeden z nejlepších českých snímků za hodně dlouhou dobu a také jeden z nejlepších filmů tohoto roku. Dobře, Trojan! ()

Galerie (53)

Zajímavosti (48)

  • Ve 44. minutě filmu, když Žába (Libor Kovář) mluví s otcem (Martin Myšička) v obývacím pokoji, je ze zahrady slyšet zpěv holuba hřivnáče. Ten se ale v době, kdy se odehrává film, tedy v 70. letech, ještě ve městech nevyskytoval a žil výhradně v divoké přírodě. První pozorování holuba hřivnáče v českých městech spadají až do 80. let, masivněji se rozšířil až koncem 20. století. (Fjera)
  • Pieseň "Obut a oblečen," ktorú v závere zahrajú štyria protagonisti, je vlastne zhudobnenou básňou J. H. Krchovského, významného predstaviteľa českého undergroundu. Jeho básne okrem iného zhudobnil tiež Milan Hlavsa, niekdajší líder kapely Plastic People of the Universe, ktorá bola vo filme niekoľkokrát spomenutá. (BlackTom)
  • Režisér si spomína, že réžia Matesa (Jan Vaši) bola vždy takmer bezchybná, pokiaľ sa mu práve nechcelo spať. (Zdroj: ceskatelevize.cz) (Raccoon.city)

Reklama

Reklama

Časové pásmo bylo změněno