Don't Stop
Režie:
Richard ŘeřichaScénář:
Richard ŘeřichaKamera:
Martin ŽiaranHrají:
Patrik Děrgel, Lukáš Reichl, Jiří Kocman, Jakub Zedníček, Oliver Cox, Viola Černodrinská, Kristína Svarinská, Richard Fiala, Klára Pollertová-Trojanová (více)VOD (2)
Obsahy(1)
Starší muž si v koloně aut pustí v autorádiu starou kazetu. Nahrávka z ní mu připomene jeho dospívání. On, Miki, chtěl hrát v punk rockové kapele. Problém byl jen najít ty správné spoluhráče a místo, kde by mohli zkoušet. Nic však není tak jednoduché, jak se zdá, píše se rok 1983 a Miki stále chodí na střední školu. Kvůli jeho zanedbávání školy mu hrozí, že propadne u reparátu z chemie a bude ze školy vyhozen. Mikiho otec po něm chce, aby se celé léto věnoval škole. Miki ale právě řeší důležitější problém. S kamarádem Dejvidem, který si jako první v Praze nechal na hlavě udělat číro, dělají konkurz na ostatní členy kapely. Když se jim podaří skupinu založit, Miki zjistí, že škola a otec s matkou pro jeho hraní nemají pochopení. Proto se s otcem pohádá a odejde z domova. Spí v pronajaté garáži, kterou kluci získali od starého pána z Dejvidova domu. Tady také kluci zkoušejí a připravují se na první koncert. Mikiho podporuje i jeho dívka Pavla, která by ale ráda viděla, kdyby si Miki vedle muziky také vyřešil své problémy ve škole. První koncerty z Mikiho pohledu dopadnou dobře a kapela se snaží dál prorazit. Po koncertě ve venkovském kulturním domě, který se zvrhne ve rvačku s místními, se ale Dejvid začne kamarádit s recidivistou Kaličem. Kluci si ve skupině přestávají rozumět a Dejvid propadá stále víc alkoholu a drogám, do kterých ho zatáhl Kalič. Nakonec se Miki, který se pomalu rozešel kvůli klukům a jeho způsobu života s Pavlou, rozhodne od Dejvida odtrhnout. To už také Dejvid nemá moc zájem o hraní a kapelu. Mikimu tak nakonec sebere jeho iluze teprve zjištění, že jeho kamarádi až tak o muziku zase nestojí... (TV Prima)
(více)Videa (2)
Recenze (223)
Úžasná první polovina filmu, na které jde vidět, že parta mladých kluků, která nechce zapadat do tehdejší každodenní šedi Socialistického Československa žije tehdy u nás novou hudební vlnou jménem PUNK. Všechny své úspory investují do hudebních nástrojů, aby ve staré garáži mohly celé hodiny svobodně projevit své myšlenky v podobě nabroušených Kytar a bicích. Stará punková klasika The Clash sem náramně zapadá. Bohužel v druhé polovině filmu jakoby toto nadšení z hudby úplně vyprchalo a vystřídalo ho rvačky, alkohol a drogy. Až sympatický konec v zimě u Vltavy mě opět naladil zpět do filmu a potěšil. Jednou až skončíme tlustý, plešatý a připosraný si už budeme jenom ztěžovat, že nejlepší roky jsou v prdeli dobře budeme vědět, že nejlepší to bylo právě TEĎ... NO FUTURE! ()
7/10. Neprávem nedoceněný a přehlížený film, který si svým stylem nezaslouží zapomenout. Jasně, nemá to takovou kvalitu a přesah jako měl Občanský průkaz, ale film své kvality rozhodně má a moc se mi líbil. Svěží a nové tváře odvedly dobrou práci a celková stylizace byla působivá. Závěrem snad jen R.I.P. Pavel Zedníček. ()
Svěží přízemní výpověď normalizačních pankáčů která vám nostalgicky připomene, že ty nejlepší časy vašeho života už jsou vlastně pryč. Neokoukané obsazení, žádné zbytečné dějové nuance a kudrlinky. Rebelující roky mládí jsou ve všech dobách, a neuvědomělá bezstarostnost je zaplněna vlastními starostmi. Don't Stop tohle celkem hezky reflektuje. A lidi, co k tomu a potažmo k punkrocku mají nějaký vztah tenhle film ocení, ač smutně reflektuje životní koloběh punku u nás - je to přechodná mladická rebelie, nebo pro některé zastávka na cestě ke dnu společnosti. Tenhle kousek se může zařadit do mozaiky filmů o životě "obyčejných lidí" v socialistickém Československu. Navíc má přesah daleko za '89. Přeci jen ústřední motiv je zde mládí, vymanění se a punk, a ten se nese dál. Dle mého jde o nedoceněný povedený kousek a pokud vám ještě brnkne na nostalgickou notu, tak není nad čím přemýšlet. Prostě ho pusťte a... don't stop. ()
Vkusný punkový film o pankáčích, natočený pěkně po punkovsku. Ať už to slovo znamená cokoli. Jakožto člověk, který nikdy žádný punk neposluchal (Crystal Castles se nepočítají, to už je art) a zicherku použil jen v nejnutnějším případě, jsem si to celkem užil. Samozřejmě, starý smradlavý pankáč vám vysvětlí, že tohle punk není vole, viz. komenty okolo. Ale na to sere pes. Loni se koukatelné tuzemské tvorby urodilo pomálu a tenhle nenápadný debut je jako pohlazení po duši. ()
Jako zasloužilý účastník punkovejch podzemních začátků jsem s tímto snímkem zažil velkou nostalgii. Koncertní energie byla úžasná a při vzpomínkách na první poslech alba London Calling jsem měl zase husí kůži na zádech. Hudebně jsem si tento snímek zkrátka stoprocentně užil, ale vážnější druhá polovina poněkud ztratila tempo, což by se při punku stávat nemělo. Dovolím si vyjádřit myšlenku, že si tento snímek nemůže pořádně užít nikdo, kdo divokým pogem kdysi nevytáčel strážce kulturní čistoty socialistickýho národa, ale moc rád bych se mýlil. ()
Reklama