DonT Stop

Na filmu je hodně znát, že si ho po formální stránce vymazlil kameraman debutující jako režisér. Generačně je látka Řeřichovi zřejmě také velmi blízko. Proto je vysloveně škoda, že si k sobě nepustil nějakého kvalitního dramaturga, který by Don't Stop posunul z nostalgických vzpomínek víc k realitě. Děcka jsou také vcelku dobře herecky vedená, ale místy jen chodí v těch kostýmech jako v masce na karnevalu. Každopádně zajímavý příspěvek do toho našeho českého rybníčku a výborný pokus vyprávět zase něco trochu jiného, než je v kraji v mainstreamu zvykem. (05.05.2021)

7/10. Neprávem nedoceněný a přehlížený film, který si svým stylem nezaslouží zapomenout. Jasně, nemá to takovou kvalitu a přesah jako měl Občanský průkaz, ale film své kvality rozhodně má a moc se mi líbil. Svěží a nové tváře odvedly dobrou práci a celková stylizace byla působivá. Závěrem snad jen R.I.P. Pavel Zedníček. (07.03.2021)

Rebelování ve stylu RebeLOVE, prý vzor 1983. Spíš ale 2013. Podstata punku je totiž hodně jinde, než kde ji vidí Richard Řeřicha. Punková tady byla leda ta hudba a outfity, jinak zhola nic. DonT Stop není punk, ale totální mainstream. Je vidět, co dnes z punku zbylo... Pane Řeřicho, opravdu jste film o punku završil náznakem toho, že východiskem z punkové generační revolty je chovat se konvenčně? Ufff... Rozhodně bych Vám doporučil, abyste se příště při realizaci filmu o punkovém hnutí v Československu alespoň rámcově seznámil s danou problematikou, minimálně se podíval na příslušný díl dokumentárního cyklu Bigbít. Anebo se podívejte na ...a bude hůř, i když to není primárně punkový film, Petr Nikolaev totiž narozdíl od vás je skutečnosti v 80. letech o světelné roky blíž... Takže suma sumárum, jediné, co v tomhle filmu funguje, je hudba a titulky plus mezititulky, herectví občas kulhá (zvláště Mikiho otec byl velmi slabý) a co úplně selhává, je scénář a ideová složka, kdyby totiž film tak hrubě nezkresloval obraz 80. let minulého století, byl bych jako divák mnohem shovívavější. Slovy Visacího zámku ...ale lidi říkali, že punk je jinde... (29.11.2013)

Nevěřil jsem, že lze natočit v zásadě apolitický film o punku. Až do zhlédnutí DonT Stop. Nejspíš to nebyla žádná selanka, jít v období normalizace proti shora diktovanému „normálu“, jenomže film vynakládá minimální úsilí, aby nás o tom přesvědčil. Chybí v něm prvek pro drama zcela klíčový – konflikt. Vyprávění je strukturované jako řetězec hudebních výstupů, propojených v důsledku zcela nepodstatnými dialogovými scénami (rozhodnutí postav nejsou nijak psychologicky motivována – Miki v závěru „procitne“ stejně náhle, jako svůj názor na něj změní jeho přítelkyně). Takřka permanentně hrající hlasitá hudba především vyplňuje děsivou obsahovou prázdnotu a vytváří iluzorní dojem, že členové Émile Buisson jsou punkeři stejně drsní jako jejich muzika. Není nám však předložen žádný důkaz podporující tuto domněnku. Rebelování hrdinů proti systému se děje, pakliže se děje, bez přítomnosti kamery. Žádné jejich a jimi vyvolané střety s mocenským aparátem neuvidíme. Vrchol anarchie v jejich podání představuje číro na hlavě, náušnice v uchu (jediná „drsnější“ scéna filmu), neúcta ke stáří (jediným zdrojem příjmu jsou pro ně očividně peníze utržené za stříbrné lžičky, které kradou dobrotivé babičce), ničení cizího majetku a svorné řvaní „No future!“ ze střechy baráku. Pochybuji, že by skupina, která tvůrcům údajně posloužila za předlohu, provokovala establishment stejně málo a proplouvala normalizační realitou stejně hladce. Motivace postav jsou nejasné. Měkkosrdcatí pankáči přežívají z koncertu na koncert, nadávají na poměry a mnoho nedělají, aby situaci změnili. O přání vytrhnout posluchače z letargie kulturním šokem Miki sice mluví, ale ke konfrontaci vyloučených živlů s konformně žijícími dojde za celý film jedinkrát, a to spíše omylem. Řeřichův debut není jen apolitický, ale také vizuálně líbivý. Nekoná se žádná undergroundová estetika ošklivosti. Když už jsou záběry vizuálně posunuté mimo televizně-seriálovou šeď, pak paradoxně směrem ke „cool“ reklamní efektnosti (s níž má režisér bohaté předchozí zkušenosti). Nepřipomínat se nám doba dění archivními týdeníkovými záběry, rychle zapomenete, že vlastně sledujete příběh z normalizace. Namísto postupného směřování k určitému zvratu přichází dramatický zlom znenadání, ve chvíli, kdy je nápad „parta pankáčů na turné“ scenáristy vytěžen (přičemž reálný potenciál tématu zůstává takřka nedotčen). Následkem je zarážející zkratkovitost a rušivá změna atmosféry z pohodového hudebního filmu v něco jako psychologický thriller. Smysl pro hodně cynický humor tvůrci, bohužel nezáměrně, projevují v uvědomělém závěru, jakoby důsledně poučeném stanovami SSM. Ti, kdo punk stále nepovažují za mrtvý, si na opravdu punkový český film budou muset počkat. Podle DonT Stop je totiž tuzemský punk nonstop bez života již od osmdesátých let. 35% (08.06.2012)

Co k tomu napsat. Snad jen, že anglický název pro český film se mi nelíbí, na druhou stranu je asi nejvhodnější. Sprostá slova k tomu patří taky, takže ani ta vytknout nemůžu. Snímek se mi opravdu líbil, přiblížil mi dobu punku, ve které jsem vždy chtěla žít, byl vtipný, měl příběh, měl smysl. Na to, že tam byli všichni herci - začátečníci, předvedli opravdu super výkon. Rozhodně to nebyla ztráta času, naopak dobrá inestice 97mi minut. Navíc tam padaly slušné hlášky. ("Když hraje, vypadá, že má epileptickej záchvat.") (29.03.2013)