Tomb Raider

Klasické postupy v moderním kabátku. Velice často se v mozku zapínají signály, které upozorňují na podobnost s Indiana Jonesem, ale není to právě to co jsme chtěli, aby měla Lara DNA dobrodružné klasiky a opisovala tam kde má? Nový Tomb Raider je bezpochyby nejpodařenější videoherní adaptace a douvám, že si vydělá na pokračování. Restart klasické videohry s prsatou archeoložkou byl totiž to nejlepší co ji potkalo a i když film jde tou samou cestou nevadí to. Ano prakticky ničím nepřekvapí a nepřetáčí tachometr, ale od prvního dílu potenciální série jsem přesně v tohle doufal. Fantasticky obsazená Alicia Vikander působí uvěřitelně jak ve fajn holka od vedle póze tak i v roli rodící se dobyvatelky ztracených hrobek. Hlavní padouch je pak příjemně uvěřitelný (Goggins je jako korporátní figura s pochopitelnou motivací skvělý). Režisér Roar Uthaug se díky sázce na jistotu (co se příběhu týče) mohl věnovat postavám a zbytečně nebudovat vesmír. Exotika v podobě čínsko/japonských lokací a legend zaujme uvěřitelným vyústěním (nad kterým raději více nehloubat) i časovou odtržeností od zbytku světa. Angelina se může jít zahrabat. Těším se na další díl. (30.03.2018)

Docela jsem byl překvapen, že film mě vracel myšlenky spíš směrem k Indymu než k původnímu Tomb Raiderovi, což bylo ve finále potěšující. První část filmu je taková hezky civilnější tzv. na pohodu, dáme si jednu povedenou cyklo honičku, bitku v ringu,to aby jsme všichni viděli že Alicie se skutečně při přípravě na roli v posilce neflákala, nějakej ten dialog, foreček a pak hupky dupky na ostrov a tam se teda začnou dít velký věci a Lara začne akčnit způsobem, že Superman by jí se studem v tváři rezignovaně odevzdal svůj modrej elastáček s písmenkem S. Některé vizuály byly hodně efektivní, ale nejefektivnější je samozřejmě Alice, při pohledu na ní by jeden zapoměl i svoje jméno, jaká je to velekočka. Postava v jejím podání má v sobě určitě víc emocí než Angelinina Lara Croft. Až na Tombíka půjdeš do kina, určitě si sebou nezapomeň vzít nadhled, protože bez toho to nedáš, ale pokud nejíš deně zelí pokapaný s citronem, můžeš se docela fajnově pobavit. (14.03.2018)

Lara Croft a První křížová výprava? Tak trochu. Na Indiana Jonese to samozřejmě nemá, Tomb Raider je ale nejlepší videoherní film všech dob a velká dobrodružná pecka. Hned zkraje mě překvapilo, jak dobře tu šlape akce, hlavní hrdinka i všechno kolem. A s přibývajícími minutami je to jen a jen lepší, protože se každé rozhodnutí, které tvůrci Tomb Raidera udělali, promění ve správnou volbu. Ať už film potřebuje špetku emocí, cool moment nebo solidní dialog, vždycky se neohroženě míří do černého. Lara tak konečně zlomila "videoherní kletbu" a měla by potěšit nejen fanoušky (nových) videoher, ale i řadové diváky, kteří prostě vyrazí na akčňák s tajuplnou hrobkou. (8/10) (14.03.2018)

Sympaticky civilní dobrodružství s pragmatickým záporákem "nechci ovládnout svět, chci domů a udělám proto vše" a na tupý blockbuster vůbec ne špatně uchopeným "ne až tak nadpřirozeným artefaktem". Do toho Vikanderka, která do fyzičtější (o co více neobdařené, o to více hekající a vzdychající) Lary vyloženě sedne. Sráží to však otřesně vybrané songy, násilně naroubovaná zbytečná linie na míru čínskému lidu/trhu a především střední pasáž v džungli, která je sice nejblíže videohernímu předobrazu, ale ve filmu, který jinak sází na kaskadéry a nepřepálenou akci najednou na dvacet minut vyrukovat se sérií CGI eskapád, to je na pěst. Naštěstí finální CTRL+C/CTRL+V indianajonesovská třetina od nich do značné míry opět ustoupí. (01.06.2018)

Než srovnání s nepovedenými (a s desetiletým odstupem už i řádně směšnými) Angelininými hrátkami si nové pojetí zaslouží podtitul Dobyvatelé ztracené Lary. Těch skoků, hádanek, situací na samé hraně i roztodivných udělátek je tolik, že i pozvolný úvod nebo zkratkovitý rozjezd událostí na ostrově fungují v rámci archeologického dobrodružství na silně podtrženou jedničku. Je až překvapivé, jak velká tíha pak leží na samotné slečně z rodu Croftů, protože Alicia Vikander má ve svém hereckém výrazu takovou sílu, že z emocionálních scén ždímá totální maximum a ty smutnější mě díky ní k mému šoku tlačily skoro k slzám. Nebýt trochu mimo působícího Gogginse, který ze slibného a uvěřitelného slizouna Vogela nedělá nic navíc a na několika místech herecky moc nestačí, byl bych snad doskočil až na nejvyšší hodnocení. Vychytaný scénář se totiž konečně odvažuje nevymýšlet zbytečné veletoče a zkrátka jen adaptovat hru, bez zbytečného holedbání se o vymýšlení vlastní cesty, které vždy vede buď k prohře u fanoušků, u kritiky nebo u pokladen, často pak u všech tří možností. Uthaugova vize má tak nakročeno když ne k nové módě, tak alespoň k sevřené žánrové trilogii. (15.03.2018)