Zdrojový kód

Po pravde receno, drobny zklamani po vsech tech oslavnejch komentarich. Casto srovnavany Spravci osudu se mi jednak libili vic a pak moc nechapu, proc se to s tim srovnava, tohle spis pribehove pripomina Scottovo Deja Vu. Cela ta myslenka, jak funguje cestovani do minulosti, je sice vcelku zajimava, bohuzel ale zoufale nedomyslena, takze kdyz to nekdo ve filmu vysvetluje, nedava to moc smysl a za chvily se stane nejaka udalost, ktera by podle danejch pravidel nemela bejt mozna, coz tvurci prejdou stylem, ze nekdo hodi hlasku o dobrym pristroji. Jinak ale ma film jen 90 minut, coz znamena, ze se furt neco deje, i kdyz furt to samy, sledujeme jednu udalost asi tak dvacetkrat. Nastesti se to Jones snazil ozvlastnit, takze pokazdy se stane neco unikatniho a pokazdy ma tak clovek duvod bejt napnutej nebo zvedavej. Jinak herci jsou v pohode, Jake hraje paradne a Michelle je sympaticka, ale v podstate tu vubec nemusela bejt, jeji role je jen takovy nahravani Jakeovi. Celkove obstojne natoceny a trochu celou tu myslenku domyslet, mohla to bejt pecka, tentokrat to nezachranil ani zaver, kterej mi naopak moc nesed a krom toho, ze je prilis polopatickej, je taky silene happy-endovej, coz se sem moc nehodilo. Slabsi 4*. (21.06.2011)

Mám ráda Duncana Jonese. Mám ráda jeho schopnost natáčet nenápadné, chytré a přístupné filmy. Obdivuju, že umí vytvořit dvě v podstatě úplně stejné věci a dokázat, aby zdánlivě neměly nic společného. A baví mě jeho morální zanícenost, s níž je schopen dojít k nekompromisnímu dogmatickému závěru, že kdyby blaho společnosti mělo vykoupit mírné, nedobrovolné utrpení jen jednoho konkrétního otroka, stává se z oné společnosti fašistická diktatura. Ale je mi líto, za to, co provedl Zdrojovému kódu v jeho posledních minutách, by Jones zasloužil umlátit lopatou. A nepleťte se: nezuřím proto, že mi trvalo hodinu, než jsem dokázala zavřít šokem vypáčenou hubu nebo než jsem pochopila, co jsem to vlastně viděla. Mám dva lepší důvody: 1) konec zcela neguje způsob, jakým Jones doposavad pracoval s potlačením divákovy nedůvěry. Zdrojový kód perfektně balancoval na hranici mezi přílišným zjednodušením a detailním logickým propracováním do důsledků, a působil tedy dojmem nekomplikovaného, ale stále ještě chytrého narativu, který umožňuje zběžné prozkoumávání nového světa, aniž by omračoval svojí nereálností. Naproti tomu závěr nechává (mimo jiné i kvůli jednomu dost nešťastnému střihu) tak široký prostor pro interpretaci, k níž poskytuje tak málo vodítek, že přehledně budovanou strukturu v podstatě boří. Navíc jde o zbytečný přílepek, protože 2) Zdrojový kód už jeden konec má. Je jím pro mě snad nejkrásnější vyobrazení smrti vůbec: žádná prázdnota, žádný nový život, jen okamžik, který si sami zařídíme. Obraz absolutního štěstí. To, co následuje, je učebnicovým příkladem, jak nejlépe vzít Monu Lisu a vytřít si s ní prdel. Zatímco kapitán Stevens ví, kdy přestat, Jones nemá nejmenší tušení. Bravo, Duncane, i po třech filmech zůstáváš stále jen slibným tvůrcem. Nechť ti to vydrží až do smrti. (13.08.2011)

Tak jsem si tu ty vaše výlevy důkladně pročetl a mal by som takúto otázočku ke všem těm masturbujícím panáčkům, co u každého filmu dští síru nad jakoukoliv drobnou nelogičností a nešetří odpady: Když někdo vymyslí nějaký naprosto tupý kvantový blábol, který má díry jako penzionovaná prostitutka a bez skrupulí se s ním naboří do Matrixu, utřete slinu z klávesnice, nasadíte dementní úsměvy a jakoby nic pod čtyři nejdete???!!! No, já jsem ten poslední, komu by nějaké logické mezery překážely v zábavě, jen jsem vám chtěl trochu vypláchnout ty vlastní výkaly, co máte mnohdy v ústech! Dobře vím, že ta vaše eufórie je způsobena tím, že se vám děsně líbí ten fešácký gay, pan Glyhlenhrál. To už mohli rovnou obsadit Eltona Johna a nechat si Džejka v záloze na pokračování Černého labutě!! Každopádně z pohledu nezaujatého heterosexuála, který se ještě ve slovníku cizích termitů ke slovu logika neprobojoval, je to svižné, zábavné, napínavé a naprosto skvěle se na to tupě civí. (15.06.2011)

Na Hromnice o osm minut více - s tím, že Gyllenhaal nehlásí počasí, ale stopy vedoucí k odhalení zločince, A.MacDowell vystřídala B.Monaghan a sviště terorista se špinavou bombou.. Co mise v paralelní realitě, to v podstatě jiný žánr (od katastrofického přes akční thriller a absurdní komedii až po melodram), tápání objektu experimentu v kabině ala 12 opic a hollywoodským sladidlem lehce dochucené existenciální poselství Carpe diem. Po Moonu Duncan Jones opět ukázal, že se umí vytasit velmi slušnou formou a diváka donutí použít hlavu takovým způsobem, že se mu po čase nezavaří a ani nedojde k jejímu svévolnému klimbání. Pro ty, jimž se přesto zachoval mozek podobně jako motor stodvacítky s prasklým chladičem, nabízím klíč z kuchyně Red Dwarf, jenž může sloužit k pochopení základní premisy snímku: HOLLY: „Máš základní rozměry, ne? Délku, šířku, hloubku a čas. V pátém rozměru je paralelní skutečnost. Dvě těla, která sdílejí stejný prostor, ale jeden o druhém neví.“ RIMMER: „To je jako moji rodiče v posteli..“ (15.11.2011)

Inteligentní rychle ubíhající žánrovka, které nedušínovsky podráží nohy závěrečná emočně chladná, logiky zbavená ("pravidla" virtuálních realit versus "pravidla" paralelních realit) a zcela nevygradovaná pětiminutovka. Ať již je z hlavy Jonese či jde o ústupek producentům, tak je to přesně ten typ závěru, který pohřbívá pozitivní dojmy. To se sice časem uleží (a ne že ne), ale pachuť každopádně přetrvává i nadále (a ne že ne). (04.05.2011)