Pina

na úvod sa priznám, že zo všetkých umení a umeleckých foriem tancu rozumiem najmenej. ďalší bod priznania by sa mal asi venovať tomu, že sám tanec nevyhľadávam (ani aktívne, ani pasívne) a aj keď nejaké tie pohyby ovládam a rytmus mi nerobí problémy, pozvanie k tancu vždy vďačne odmietnem - radšej knihu! i napriek tomu sa mi tento wendersov "film" (úvodzovky preto, že podobne ako pri mallickovom strome života si myslím, že sa nejedná o film, ale o audiovizuálnu esej, o niečo na hranici umeleckej formy) nesmierne páčil, vtiahol ma do iného sveta (slovo vtiahol je vďaka 3D asi celkom vhodné - 3D filmov som veru nevidel veľa, pretože tú technológiu z nostalgie a princípu nevyhľadávam, no ak už, tak pri tomto filme a projekte takého typu má zmysel a bolo to skutočne lahodné: la hodné) ohúril ma, očaril ma a opantal ma kopou strhujúcich choreografií, živelnosťou (a živlami) tanečníkov a ich výkonov, nápadmi (scénickými, choreografickými i kostýmovými), ktoré boli vtipné, absurdné, veľkolepé, presné, zrazu akoby som na tú hodinu a pol rozumel tancu, minimálne som však pochopil, že Pina Bauch (meno, ktoré som pred filmom nepoznal a ktoré po filme mi je také známe, ako keby som vedomosť o tejto geniálnej tanečníčke a choreografke vedel odjakživa) bola veľká osobnosť, bola materská figúra, bola priekopníčka na poli tanečného umenie - no hlavne a predovšetkým akýsi "guru" pre hromadu ľudí, ktorým ukázala smer, niektorým dokonca zmysel života. dokumentárna zložka bola urobená dojímavo a originálne, film však nie je dokumentom, je to skôr impulz, aby som si po pozretí filmu sám pozrel o Pine viac, ak sa však nechcem dozvedieť nudné faktografické údaje jej života, musí mi stačiť to, že to bol človek živelný, neustále v pohybe, milujúci tanec, pracujúci tvrdo, nadoraz a celý život, smerodajný - a to o nej možno stačí a ja si myslím, že to presne chcel o nej wenders ukázať: predviesť pinu v jej najkrajšom a najstrhujúcejšom svetle nie klasickým dokumentaristickým spôsobom, ale skrz jej umenie, skrz tanec. pretože pina = tanec. (28.09.2011)

Jsem milovníkem tance a musím konstatovat, že 3D tanci velmi prospělo. Působí mnohem mohutněji, emoce se na plátně násobí. Myslím, že jde hlavně o to užít si slavné Pinini choreografie a vůbec seznámit se s ní jako s osobností. Je to velmi inspirativní. Cestou z kina jsem měla neodolatelnou chuť něco tvořit...a co víc, je to dva dny co jsem film viděla a chuť zůstává....a kdo viděl Almodovarův snímek Mluv s ní, nepřípoměli jste si ho?? :-) (15.11.2011)

Můj dosud nejsilnější 3D zážitek a letos asi nejpůsobivější snímek zhlédnutý v kině. Přemýšlím, proč někteří tanečníci neměli dohraný postsynchron > jedná se o parafrázi úvodní promluvy Piny, že tam, kde slova nestačí, tam začíná tanec? Vyjádřili daní umělci svou pocty a city k Pině pohybem samotným? ...Osvobozující podívaná... [Metropol Olomouc, 23.11.2011] (23.11.2011)

Možná mě budete po přečtení komentáře považovat za kulturního barbara, ale tohle fakt ne. Jednak já NESNÁŠÍM artové filmy. Jsou pro běžného člověka nepochopitelné a nad nimi dokáže filosofovat a hádat, pár intelektuálů co tím autor chtěl říci. Film jsem si představoval úplně jinak. Jo, čekal jsem nějaké to trsání, ale rozhodně ne, že bude celý film. Chtěl jsem se hlavně z dokumentu dozvědět, co byla ,,Pina" zač, jak si žila, nějaké perličky ze života... Tohle já očekávám u dokumentu. A výsledek? Vím o ní absolutní prd. Celých sto minut jsem jen koukal na nemožné tance a to je pro mě velice náročná záležitost. Na balet bych nikdy nešel, když jsem se díval na Hříšný tanec, tak mi skřípaly zuby... Na taneční filmy asi opravdu nejsem. Takže moje kruté hodnocení bylo dosti ovlivněno tím. To ale nemění nic na tom, že tento film je o HOVNECH. V podstatě, kdyby jste se dívali hodinu a půl do zdi, tak jste ,,viděli zároveň Pinu". Prvních 20 minut jsem čekal, že už se začne konečně něco. Jo, ne všechny filmy jsou zajímavé hned o začátku, ale Pina nebyla zajímavá vůbec. Pak jsem se dalších 30 minut začal smát tomu, že to snad mysleli vážně. Uvažte, tance kdy po sobě lejou vodu z kýblů a dělají při tom důležitý pohyby. Nebo se ženská plazí po čtyřech a druhá po ní háže hlínu pomocí lopaty. Nebo ženská, co vypadá jako pravěká žena, dupe v tramvaji a dělá při tom hrozné zvuky. A tomu přihlíží nějaký chlap co má na sobě uši zajíčka. To jako vážně? Tohle je ten art? A proč to dávat do 3D? Nechápu. Zbytek filmu jsem se hrozně nudil a díval na hodinky. Každá minuta byla hodina. Divím se, že jsem to vydržel do konce. Ale nutno dodat, že na tohle nikdy nezapomenu. A už to nikdy nepotřebuji vidět. 10% za zbytečnou snahu tanečníků. NEVER MORE (až na nějaké pasáže) (08.12.2014)

Kvality filmu nespočívají ani tak v kvalitách stylistických či režisérského vkladu, ale spíše v osobnosti Piny Bausch a jejich jedinečných choreografií. Samozřejmě je to natočeno jasně, přehledně, dobře sestříhané, ale o to nakonc ani nejde – je to skutečně jen vhled do určitého druhu tance. Částečně to míří k dokumentu a oslavě Piny (což jsou nejslabší pasáže), nicméně se dají ignorovat a prostě jen užívat tanec. Groteskní a dojemné a 3D není třeba. Tanz tanz sonst sind wir verloren. Berlinale 2011 – Kino Urania (30.06.2011)