Pieseň o sivom holubovi

"Člověk, to zní hrdo," zapsala hlavnímu dětskému hrdinovi tohoto poetického snímku z období slovenského národního povstání do deníčku ruská vojačka Nataša. Hrdí na své dílo mohou myslím být i na autoři tohoto povídkového filmu. Film svým důrazem na dětské hrdiny v kulisách událostí konce 2. světové války připomene obdobně laděné snímky a zejména pak ten Kachyňův (Vlak do stanice nebe). S tím má film mj. společného autora hudby (Z. Lišku), přičemž zejména tóny v úvodní povídce jsou vskutku mistrovské. První dvě povídky jsou svým vypravěčským jazykem takové trošku naivistické, což ale v zásadě koresponduje s reálnou situací "klidu před bouří". Ve třetí povídce zaujme v netradiční epizodní roli Jiří Sovák snažící se pro zábavu partyzánů karikovat Hitlera („Čo sem vlastně umelec nebo špeditér?"). Od okamžiku, kdy je tato postava odvelena k plnění "bojových" povinností začíná atmosféra filmu docela houstnout. Asi nejsilněji na mě v tomto smyslu zapůsobila předposlední pátá povídka z období vánoc, kde jsou děti konfrontovány s německými vojáky, jejichž pozornost se snaží (žel neúspěšně) odpoutat lidovými písněmi a říkadly. Ta poslední povídka mě pak svým koncem trošku naštvala. Byl sice dost šokující a dojemný zároveň, ale rozhodně ne "kachyňovský"... Pět hvězdiček i proto dát nemohu. (17.10.2017)

Snímek sice obdržel jen 3*, ale neznamená to, že jde o tuctový film. Pieseň se totiž stala typickou obětí své doby a deformovaných politických poměrů. Počátkem 60. let ještě bylo kulturní uvolnění v nedohlednu a kinematografie musela sloužit straně a jejímu zahraničnímu patronovi. Propagandistický a výchovný rozměr se bohužel nedá zastřít. Kachyňa se témuž o několik let později ve svých syrových dramatech dokázal vyhnout a poklonkování Sovětskému svazu a straně v něm nenajdete. Právě mezi Kachyňovými Kočárem do Vídně nebo Ať žije republika a tímto filmem uvidíte rozdíl mezi výborným a lehce nadprůměrným kouskem. Na druhou stranu se podařilo Barabášovi natočit solidní válečný film s několika výbornými momenty, jako je např. setkání německého vojáka s rodící partyzánkou uprostřed vypáleného statku. Předčasné ukončení kariéry Barabáše v československé kinematografii z důvodu emigrace je škoda. Byl to talent, který měl slušnou šanci si na své konto připsat ještě pár velkých filmů. Celkový dojem: 65 %. (05.10.2015)

Barabáš mal asi trochu zviazané ruky, čo sa týka objektívnosti zobrazenia udalostí okolo SNP, napriek tomu je obdivuhodné, že nikdy počas filmu neskĺzne k pátosu, propagande a sentimentalite. Pieseň nie je oslava osloboditeľských vojsk, ale oslava detskej odvahy a ukážka, že vojna nie je detská hra a napriek tomu musia byť deti jej priamymi účastníkmi. Barabáš naservíroval divákom niekoľko výborných vojnových (nie doslova bojových) sekvencií, kde nás mrazí a niekoľko napínavých komornejších, kde nás mrazí snáď ešte viac a ostanú správne nedopovedané. Je to umelecký film so zaujímavou kamerou, ktorý nemá klasický dej, na aký sme v žánri zvyknutí, ale napriek tomu nenudí a ostal mi po ňom ten známy hutný pocit z dobrého kvalitného filmu. Som obzvlášť rád, že v tomto prípade slovenského. (30.08.2013)

Vojna očami detí z malej dedinky v strede Slovenska v súbore mikropríbehov, ohraničených dobou od vypuknutia SNP až po prvé povojnové dni. Zjemnenie zobrazení doby zabezpečujú nielen scény záchrany holubice, korčuľovania v kostole..., ale aj vyhýbanie sa explicitne zobrazenému násiliu. Poetický vojnový film s určitou dávkou schematickosti a jednorozmernosti (najmä v zobrazení sovietskych partizánov) istí spoľahlivá hudba Zdeňka Lišku. Pozn. Spoluautor scenára Albert Marenčin v rozhovore spomína, že slovenským súdruhom vadili v scenári slová ako "hovno", hoci v konečnej podobe sa objavili, pretože ústredie v Prahe odobrilo scenár aj s "neslušnými slovami". (04.05.2006)

Ak existuje film, ktorý svojou baladickosťou a svojou potrebou vypovedať o hrôzach vojny - iným, novátorským spôsobom a to v čase socializmu v československu TAK aby film nestratil nič na svojej dôležitosti alebo dokonalosti je to práve tento. Pieseň o sivom holubovi je krásny film. Ješinová kamera je neustále v pohybe a tých pár miest keď je statická nahrádza pohyb v pozadí. Film má preto spád a je nasnímaný takmer dokonale. Oproti tomu Ješinová kamera v Jánošíkovi je len kamera. Podobne ako slnko v siety práve kamera a scénar, ktorý je dokonalý a tiež herecké prejavy hercov a nehercov dotvárajú vojnovú atmosféru v slovenskej dedinke. Silné scény, bitka, zastrelenie holuba, príchod nemcov alebo nájazd nemeckej stíhačky či už tragický koniec, sú natočené tak silno a tak dobre až som si dakedy hovoril" naozaj je toto slovenský film?" lenže je. Barabášovi sa vyplatila práca na poli dokumentov. Má cit pre detail a pre postavy a prostredie v ktorom sa nachádzajú a tiež môže ´dakovať premyslenému scenáru, ktorý mu umožnuje naplno rozviť charaktery hlavných postáv tak, že všetky zložky filmu sa spoja v jedno a vy sa zrazu ocitnete uprostred diania. Myslím že takéto filmy sa netočili len tak a márne nájdeme nejaký podobný , lenže fakt že tento film je taký silný a na svoju dobu taký originálny ma teší. pretože vtedy si uvedomíte že ani to české Želary nebolo nejaké super. Tento poviedkový film, ktorého prechody sú také ľadné a pokojné že nenarúšajú štruktúru videného a počutého tvoria akúsi bodku za dokonalosťou tohoto diela, ktoré aj keď má cez 40 rokov nestratilo nič zo svojej vážnosti a krásy. (22.12.2008)