Jeden musí z kola ven

Tinker, Tailor, Soldier, Spy, ne každému se poddaj'. Pokud tedy každý není v skrytu duše vedle dynamických akčních jízd a špinavých kontaktních bitek s všudypřítomnou tepající hudbou (které najdete v Bourneovi) zároveň nakloněn pomalu se rozkrývajícím atmosférickým (bezútěšným) příběhům se spoustou postav podávajících výborné charakterní výkony - a s hudbou rozličných žánrů a temp od převážně artového skladatele, pokud zrovna nějaká hudba vůbec hraje. Já osobně nemám problém ani s jedním pojetím, tudíž je podle mě TTSS excelentní film. Film, jaký zase dlouho nikdo nenatočí, protože ho nebudou sjíždět masy platících diváků, ale ne zrovna početní příznivci poněkud specifického pojetí špionážního žánru... O ději se nemá smysl rozepisovat (BTW nečetl jsem předlohu a vlastně vůbec nic od le Carrého), vyzdvihnout se tu musí kromě už zmíněné hudby výprava, technické aspekty filmu (který je jen tak mimochodem v těch několika akčnějších scénách překvapivě explicitní, pokud jde o násilí) a špičkové herecké výkony (i když pořád nechápu, co je na tom Cumberbatchově hlasu tak "wrrrrau", jak tvrdí ženské elementy v mém okolí) všech bez výjimky, i když samozřejmě vedou Oldman, Hardy, a ti potenciální "zlí";) Alfredson je skutečně ďábelsky dobrý režisér. Scény z vánočních večírků mají svoji velkou dějovou úlohu, jsou ve své prosvětlenosti a barevnosti pozoruhodným kontrastem k zašedlé realitě studené války, ale hlavně poskytují tomu uzavřenému světu elitních špiónů, které si podvědomě stejně představujeme jako Jamese Bonda, geniálně fantaskní Lynchovskou tečku (viz Father Christmas a "savětskij sajúz"). Netušil jsem, jak bude zpracován závěr celé té nesnadné pouti za pravdou, kde se opravdu strkají figurky po šachovnici, ale přetočení toho před finále už divákovi důvěrně známého, iluzí zbaveného světa, do emocionálního válce podbarveného veskrze pozitivním francouzským hitem dokonalého gentlemana/lamače srdcí Julia Iglesiase (La Mer) mě naprosto zatlouklo do sedadla a nechalo mi pocit téměř dokonalého filmového zážitku. Nemám důvod nedat 90%...a kdo ví, třeba to napodruhé bude ještě o kousek víc;) (31.03.2012)

Takřka dokonalý špionážní film, kde se nic neříká dvakrát (nebo alespoň ne dvakrát stejně) a to, co se řekne jednou, si musí často divák sám aktivně vyhledat a spojit. Je až k neuvěření, jak důsledně se tu selektivně odpírají a dávkují informace hned ve třech rovinách najednou (dialogy, mizanscéna/rámování, zvuková stopa), což podle všeho navíc přesně odpovídá stylu knižní předlohy. Chápu, že řada diváků má problém se orientovat v příběhu, protože Tinker Tailor jednoduše vyžaduje aktivní, pozorné sledování (na které většina lidí, navyklá na vysoce redundantní hollywoodské vyprávění, není zvyklá), a to na naprosto základní úrovni rekonstrukce fabule, nikoli na úrovni nějakých symbolických významů obohacujících dílo o další, ale ne nutně nezbytnou rovinu. Film, který otevřeně vyzývá k důkladné formální analýze a už se nemůžu dočkat, až ho uvidím znovu. (06.02.2012)

Stalo se určitým módním klišé stavět proti sobě vláčnost Jeden musí z kola ven a střelhbitost bondovek, ale já bych proti Jeden musí z kola ven postavil spíš Sodenbergův Zkrat. Oba ty filmy jsou jedinečné v tom, jakým způsobem škrtají zavedená pojítka mezi statickými dialogy a dynamickou akcí. Ačkoliv je v kinematografii zvykem spojovat dialogový scény s něčím nenápadným a střídmým, proti čemuž se kladou formálně zajímavý akční scény, tyhle dva filmy na to jdou obráceně. Jeden musí z kola ven nabízí až maniakálně přešlechtěnou formální stránku a pohyb či dialogy postav pojímá doslova jako balet nebo nějaké taiči. Hodně tím připomíná česká Pouta. Přestože tedy film jako takový už od svých počátků tíhne k dynamice a pohybu, jak je patrné třeba ze slavného pokusu Eadwearda Muybridge, který dokázal, že v určitém stadiu koňského klusu se ani jedna ze čtyř nohou nedotýká země, i statické věci mohou být udělány velmi krásně, jak tu dosti přesvědčivě demonstruje režisér Alfredson. Soderberg na to šel ve Zkratu obráceně, neboť akci zošklivil. Statickým snímáním bez použití živoucí handky nebo úplnou absencí jakéhokoliv hudebního doprovodu se Soderberg vymezil proti obvyklé formální vytříbenosti akčních scén, během nichž je slyšet basová linka bytelná tak, že cejtíte vibrace až na Jamajce, a navrch tvůrci obvykle přihodí ještě trochu konfet. Soderberg tím poukazuje i na jeden docela zajímavý fakt, a to ten, že v akčních scénách se dosahuje vtahující sugestivity často zcela nerealistickými prostředky, jako je intenzivní hudba nebo kmitající kamera. Jinak řečeno akce je ve filmech buďto realistická, nebo sugestivní, ale málokdy obojí (to je vyhrazeno skutečně jen těm největším mistrům jako třeba Mannovi v Heat). Máme tu tak dva případy filmů, Zkrat a Jeden musí z kola ven, které jdou proti zavedeným normám: jeden zošklivuje akci, druhý zkrásňuje dialogy. Asi jako kdyby vzal nějaký prohnaný knihkupec Dějiny krásy a Dějiny ošklivosti od Eca a vyměnil vám na nich přebaly. (18.05.2012)

Člověk, aby se v tom vyznal. Vztahy mezi špióny jsou mnohdy složitější, než když muž miluje dvě ženy (či žena miluje dva muže). Díky detailům, které nám režisér Tomas Alfredson ukazuje (a které dokázal krásně zobrazovat i v předchozích filmech), se divák dokáže z velké části zorientovat ve spletitém příběhu i s epizodami z jiného časového období. A navíc ti herci podávají brilantní výkony. (01.02.2012)

Agentská paranoia na mne obvykle působí pozitivně, ale tentokrát mne nepotěšila sázka na atmosféru, jejíž hustota by našla konkurenci snad jen v mlze nad rybníkem Brčálníkem. Nic proti atmosféře, už vůbec nic proti skvělým hereckým výkonům mých oblíbenců, ale pan režisér se neodvážil zařadit vyšší než druhý rychlostní stupeň a taková jízda by mne nedokázala uspokojit ani v kokpitu formule 1 na okruhu v Silverstone. (09.10.2012)