Zrození Planety opic

Film v pravý čas. Namísto godzillovsky destruktivní akce spoustu žánrových zákonitostí relativizující hra o to, kdo je čí pán, kdo ovládá čí území. Ve stínu opic zůstávají všichni živí herci, kteří svými činy ani neaspirují stát se hrdiny. Rodmanův liberalismus nemá daleko k přístupu typu „dělejte si, co chcete, sám stejně nic nezmůžu“. Postavou, která prodělává spletitý vnitřní vývoj, která doslova prochází evolucí (jak ukazuje dechberoucí scéna se stromem), je Caesar, předurčený svým jménem i inteligencí k velkým skutkům. Už dlouho jsem nikoho neviděl hrát takhle přesvědčivě očima. Ve scénách, kdy klade otázky, je Zrození planety opic působivější než tehdy, snaží-li se je zodpovídat. Zatímco podáním i dopadem na zápletku druhořadá romantická linie zestárla v okamžiku uvedení filmu do kin, bude-li za dvacet let nějaká příroda, bude aktuální i její zde prezentované dráždění člověkem. Nezmiňuje řadu dalších interpretací, nabízejících se po prolétnutí aktuálních zpráv ze světa (proč by mělo „právo" na plnohodnotnější život náležet jen vybraným jedincům). Bez ohledu na množství obsažených významů, Zrození si lze bez provinilého pocitu užít i coby letní blockbuster se svižně servírovanými atrakcemi pro oko i mysl (nejlépe pro obojí naráz). Třeba v navozování dojmu pohybu dosahuje Wyatt ve scénách Caesarových nepřerušovaně snímaných opičin intenzity Bourneova ultimáta. Britská invaze do Hollywoodu tak pokračuje stejně zdárně jako cesta naší „vyspělé“ civilizace za sebedestrukcí. 85% Zajímavé komentáře: verbal, Bluntman, Lavran (17.08.2011)

Nejlepší část stopáže je v podstatě vězeňský film, akorát s opicema. Opice jsou brilantně udělané a s pomocí hudby jsem fakt vůbec nepotřeboval dialogy. Prostě je to umně udělané a člověk pořád ví, co se mezi nima děje. Akční finále bylo nářezové i dojemné, no prostě super film. Nejoblíbenějšího jsem měl goriláka. (29.11.2011)

Scénář: Rick Jaffa, Amanda Silver .. VIVA LA (R)EVOLUTION. ___ Číst závěrečný credit je radost - to před ním samozřejmě také. Andrew Lesnie, Patrick Doyle, Debra Zane, Weta Digital team, Andy Serkis, … . Skvělé zázemí, zápal, nadšení a ve výsledku perfektní a především důstojný prequel mé oblíbené Planet of the Apes z roku 1968. Nebo celé nové série? _ Obvykle přemýšlím, zda všestranně zdařilému kousku dát 4* nebo 5*, ale tady zní otázka jinak: "proč nedát pět?" (11.08.2011)

Film je presne to, co slibuje nazev, tudiz se vracime na uplnej zacatek a podle toho to taky vypada, neteste se tudiz na zadny vladnuti opic. Vetsinu casu film vypada jak neco mezi dramatem o jednom sikovnym vedci, kterej se snazi vylecit svyho nemocnyho otce a zaroven se stara o malou opici a thrillerem, prave o tyhle opici, ktera je stale chytrejsi, cim dal tim vic nasrana a ziskava na svou stranu dalsi opice. Sice to zni lehce stupidne, ale vysledek je hodne povedenej. I kdyz se dve tretiny filmu vlastne nekona zadna akce, porad si to udrzuje tempo a urcitou zajimavost, aby mel divak chut sledovat dal a Franco je zkratka sympatak. Co se tyce opice, nemuzu si pomoct, ale me ty triky tak namakany neprisly, jiste, nejaky grimasy umi, ale furt to na me pusobilo jak clovek s digitalnima chlupama. Wyatt se k nejaky akci dokope az posledni pulhodinu, ktera je sice hodne solidni, ale pokud je to neco, na co jste cekali celej film, rozhodne vas to neuspokoji. Zas tak epic to zkratka neni, proste opice behajici po ulicich a ve stromech, kde si ani na vterinu nepomyslite, ze by lidstvo mohlo bejt v haji. Me to ale prekvapive sedlo, dokazu si lehce predstavit, ze bych na film nadaval kuli nedostatku akce, ale tak nejak nemam duvod, film zkratka slape a je zajimavej a na to, ze vicemene vsechny filmy o planete opic nijak zvlast nemusim, me tohle bavilo prekvapive slusne. (06.12.2011)

Původní PLANETA OPIC (1968) se stala nadčasovou klasikou, přestože je mementem své doby: ukázkou toho, kam se může lidstvo dopracovat, pokud povede život tak, jak ho dosud vedlo (vietnamská válka, rasová segregace, třídní hierarchizace, utlačování žen). ZROZENÍ PLANETY OPIC (2011), fungující jako prequel vyplňující narativní mezery "originálu" a zároveň se k němu různě odkazujíci a jeho model vývoje variující, bude pravděpodobně čekat stejný osud. Komplexním způsobem totiž zachycuje zhroucení systému, který ve stávající podobě dožívá, než aby fungoval, jak by měl. Není se ale třeba obávat toho, že by symptomatický význam dominoval nade vším a sklouzával k nepříliš sofistikované satiře, jako se to přihodilo zbylým dílům frančízy. V prvé řadě jde především o precizní multi-žánrovou podívanou, která bezešvě přechází ze sci-fi o vědci, jemuž se zahrávání si se zákony přírody vymke z rukou, k útěkářskému dramatu, jež se zlomí do survival horroru. Výjimečnost celého projektu netkví ale v důsledném zvládnutí postupů každého (sub)žánru, nýbrž tomu, že formální systém odpovídá tomu významovému. Zatímco sledujeme mytické vyprávění o nefunkčnosti systému, které má biblické aluze na příběh o Mojžíšovi, jako diváci jsme svědky zhroucení znakového systému filmu. V rámci konvencionalizovaných postupů je totiž obrácena divákova pozice, a tak na místo fandění lidem dochází k s sympatizování s jejich předchůdci (a dle fikčního světa i následovníky), čímž znakový systém filmu nabývá zcela nových významů. Klasičnost, kdy styl nejenom během starosvětsky inscenovaných scén v jednom - netradičně dlouhém - záběru "slouží" vyprávění a umožňuje orientovat se v prostoru a čase dle omezenosti na opičího protagonistu, je totiž jen zdánlivá. Stejně jako je pouhé zdání, že uzavření lidí do institucí, které mají sloužit k výchově, povede i přes ziskuchtivost korporátních šéfů k původní, ačkoliv dobře míněné, myšlence. (14.08.2011)