Top Gun: Maverick

"Kde to jsem?" ptá se Maverick poté, co v zaprášené a začouzené letecké kombinéze (právě přežil havárii testovacího letounu) navrávorá do přeplněného motorestu v jakémsi americkém zapadákově. Všichni zírají s otevřenou pusou, nikdo se nezmůže na slovo, jen malý chlapec vedle něj poděšeně špitne: "Na Zemi." Je to samozřejmě skvělá punchline - Maverick v tu chvíli opravdu vypadá jako návštěvník z vesmíru - všichni jsme se v kině pobaveně zasmáli. Tahle scéna má ale podle mého i jiný, symboličtější rozměr. Dlouho jsem neviděl film, který by se tak vehementně snažil dokázat, že existuje mimo veškeré (geo)politické, socio-ekonomické a ekologické pozemské vztahy. Z toho, řekl bych, plyne velká část slasti, kterou divákům - vedle fyzikality leteckých scén a potěchy z krásných těl lidí i strojů - přináší. Svět, který zobrazuje, je tak lákavě prostý a nekomplikovaný, předvídatelný, pravidelný a čitelný, radost pohledět. Nepřítel sice nemá žádnou tvář ani jméno, ale rozhodně si ho nespletete, když přijde na věc. Historická paměť, dá-li se tady vůbec o něčem takovém hovořit, začíná a končí děním v předchozím dílu. Manuály ke strojům, nejlepším to přátelům člověka, jsou dobré leda tak na to, aby skončily v koši. A tak dál. A tak dál. Už od začátku je ale jasné, jak marná tahle snaha o vyloučení světa z rovnic, vykopnutí světa předními dveřmi, je. Nepřítel je sice prostě Nepřítel (nebo "nepřátelská mocnost"), ale vy z tolika náznaků jasně vidíte, že jde o Rusko, i když to nikdo otevřeně nepřizná. Stíhací letouny sviští nízko nad zemí, kličkují zalesněnými kaňony, všechno to vypadá a zní úžasně, rychlost je hmatatelná, srdce vám buší zrychleně, každý obrat je jako prozření, ale i ten jediný (sluncem zalitý) obraz s digitálními pelikány, které rozežene prolétající stíhačka, stačí na to, aby ve vší té naleštěnosti začaly vznikat jemné praskliny, abyste začali přemýšlet nad tím, jaký dopad mají tyhle velké a rychlé stroje na zabíjení na život "tam dole", což následně korunuje scéna, v níž při nacvičování útoku havaruje jeden z letounů po srážce s ptáky. A to že vás něco takového napadá, to že nad něčím takovým vůbec dumáte, ukazuje, že i při sebevětší snaze o jeho zapření se vám svět vždycky vrátí zadními vrátky - ne, on vám do pečlivě vyklizené místnosti doslova nateče proudem, prosákne každou spárou, každou škvírou, dírkou, puklinou, není před ním úniku -  jiný už ani život "na Zemi" být nemůže. A to je zdaleka nejslabší bod celého filmu. Bavil jsem se, trnul, vznášel se, užíval si tu závrať, ale dělalo mi potíž brát ho jako ryzí spektákl, bezmyšlenkovitě, prostě se mu oddat a nechat se jím vynést do stratosféry, i když se mi snažil tenhle klíč znovu a znovu podsouvat v hesle "nepřemýšlej, jednej". Chtěl jsem, ale nešlo to, ne ze sedačky ve světě, který si všemožnými snahami o slastná "zjednodušení" vytrpěl za poslední století víc než dost. (25.07.2022)

Zatímco třeba Mad Max dokázal vnímavě reflektovat současnost, a aniž by sám na sebe rezignoval, zasmát se své někdejší stereotypnosti a poplatnosti a nabídnout pokročilé hrdiny a svět, v němž se v klimatické katastrofě rodí naděje spojená s radikální feminizací, Top Gun Maverick nereviduje vůbec nic a zůstává jedním velkým bezduchým stereotypním klišé, mozek vymývajícím reliktem, který dnes svojí vyčpělostí bolí o dost víc než v osmdesátkách - a navíc je mnohem hloupější než původní snímek (aby bylo jasno, původní Top Gun je film, který si pořád tu a tam z nostalgie pouštíme, pro tu radost z nádherných záběrů a z létání, z té věrnosti a výstižnosti, a pro tu chuť, kterou dokázal vzbouzet, chuť létat nadzvukovou rychlostí, poslouchat raději vlastní intuici než autority a dril, a nebát se přitom riskovat kariéru i život, ale také se bolestně učit.... Jen toho muckání tam mohlo být o 20% míň ve prospěch letadel, na tom se vždycky shodneme). ***** Přitom jsem se na nějaký chytrý a odpovědný posun v rámci hranic upřímně těšila - a ne že bychom ho jako společnost nepotřebovali. Chvála laciného a hloupého eskapizmu je to poslední, čemu bychom v kontextu dnešní doby a stavu světa měli s popcornem na klíně a XL colou tleskat, a navíc to jde i proti duchu původního Top Gunu. IMAX zážitek to bohužel mrazivě zilustroval. *~ (25.05.2022)

Jedno s mála pokračovaní, ktoré je lepšie ako jeho predchodca, aj keď treba podotknúť, že prvý diel žiadne veľdielo nebol a jeho kvality sa určite ľahšie prekonávajú. Dvojku na rozdiel od jednotky, chytil do rúk Tom Cruise už ako skúsený a ostrieľaný producent niekoľkých výborných akčných filmov. Za chrbtom však má aj režiséra, ktorý ma vizuálnu stránku v malíčku (Oblivion, Tron Legacy) a taktiež aj producenta a scenáristu v jednom, s ktorým to ťahá úspešne už dlhší čas (Christopher McQuarrie - Jack Reacher, Mission Impossible) a tak záruka kvality sa pretavila aj do Top Gunu. Jednotka nebola zlá, ponúkla rivalitu medzi hlavnými postavami, tragickú smrť, romantiku, hromadu nalietaných hodín a akčné finále. Dvojka ma podobný príbehový oblúk, akurát je logický posunutá viac v čase. Maverick takmer na dôchodku už síce nezostreľuje nepriateľov, ale dostal za úlohu vyškoliť najlepšiu mladú krv, ktorú Amerika ma v kokpitoch, aby splnili takmer nesplniteľnú úlohu. Je to veľmi pekne prepojené s prvým dielom a postava a aj herec Milles Teller, ktorý hrá syna, zosnulého Maverickovho kamoša, ma veľmi bavil. V prvom diely sa hlavná postava musela preniesť cez smrť kamoša, tu musí nájsť spoločnú reč s jeho synom. Taktiež aj romantika nechýba a na rozdiel od prvého dielu, kde to bolo prehnane sladké, tu mi prišlo v pohode. No a záver neponúkne tento krát iba tri zostrelené Migy, ale väčší rozpočet rozpúta hotovú akčnú adrenalínovú jazdu v oblakoch, ktorá je výborne ozvučená (zvuk, strih zvukových efektov, hudba), perfektne natočená (kamera) a predovšetkým strhujúca až do konca. Pre maximálny zážitok doporučujem vykopať odniekiaľ aj prvý diel. Spokojnosť, určite jeden s kandidátov na film roka. 85% - 4* (28.08.2022)

Po předlouhých 34 letech jsem si před verzí 2.0 pustil jedničku. A i po té době to zase byl Top gay aneb Báječčční müžžži na létajících strojích, tedy přitroublá pozérská patetická kokotina s dialogy jak od kreténa a s odporným prkenným pizizubým a pydlookým slizákem napřesdržku v hlavní roli. Ovšem přitroublá pozérská patetická kokotina s dialogy jak od kreténa, která se v dobách, kdy začínaly uhelnatět plavuně, stala popkulturním hitem, zejména za železnou oponou, protože to zkrátka proti všem těm konzervativním socialistickým sqostům bylo něco jiného, a mně, tenkrát třeba dvanáctiletému panici, se to skoro trefilo do tehdejšího mentálního rozpoložení. Tudíž jsem byl ještě včera, když je mi už mentálně třináct, k reinstalaci spíše skeptický. Naštěstí scénáristé s hlavami vytaženými z prdelí ještě zcela nevymřeli a téměř neuvěřitelně se jim v dnešních časech furtokolových homixových lobotomií povedlo natočit film, u kterého by se hypoteticky nemuseli otravovat jak obstarožní otyloň za zenitem s plísňáky ještě z polské burzy a hrdě se producírující s napodobeninou buzerantských zrcadlovek od Vietnamců (v kině nadpoloviční většina), tak povrchní sluníčkářský mileniální vymaštěnec či školou povinný trotlík s mobilem přirostlým k držce. Je to sice opět jednoduchá pozérská patetická kokotina, navíc schematicky úplně stejná jako její osmdesátková braková předloha, avšak lidé se zjevně od té doby naučili mluvit souvisle, logicky a systematicky, k sájetologickému zachrapovi byl čas vcelku milosrdný a je z něj docela sympatický, mohutně dobarvený, dosolárkovaný a naolejovaný děda s porcelánovým chrupem, snímaný přes milosrdné a dost rychlé kamerové filtry, takže proti němu místy vypadá páprdovitě i o sto let mladší Milouš Talíř s vkusným východoněmeckým pornoknírkem a jeho povislá krabatá kožka se neprovařila ani při opakování tehdejší kültovní scény plážžžového homovolejbalu, nahrazeného nyní plážžžovým homofotbalem. Milosrdní tvůrci prozíravým střihem tentokrát moudře ušetřili diváka i traumatu z kýčovitě osmdesátkové gerontopíchačky atrofovaného šedesátiletého Metuzaléma a svraštělé anorektické padesátky Dženyfer, čili vzniklo více než vkusné (a možná až příliš důstojné) retro s naprosto vynikajícími až dechberoucími aviatickými akčními scénami a několika opravdu chladnými momenty, po nichž nejeden pamětník dozajista zatouží zatáhnout panděro a vypravit se ve skoro pravém koženkovém leteckém bombru a teplouškých slunečních brýlích značky Cuong Trang na diskotéku pro mrtvé a umírající z posledních sil poklátit u „Take my breath away“ pár ještě ne příliš rozplizlých a zatuchlých MILFek. (29.05.2022)

Silné 4*. Původní Top Gun mám rád, stejně jako většinu filmů T. Scotta z jeho éry. Velká touha tvůrců vzdát právě Tonymu hold je z filmu hodně cítit (povědomé melodie jsou třešničkou na dortu) a dle mého se jim to povedlo. Tuhle nostalgickou nebeskou jízdu při vysokých G se určitě vyplatí zažít v IMAXu - 85%. (23.05.2022)