Poupata

Hodinu a půl dlouhá masáž absolutním zmarem. Už dlouho se mi nestalo, abych z kinosálu po zhlédnutí filmu vyšla zcela vyčerpaná a psychicky zdeptaná. Poupatům se to povedlo především díky vcelku reálně vyobrazené postavě gamblera Jardy. Inu, život je i takový. Ale stejně...Aspoň špetku té naděje mohl scénárista některé z postav vdechnout. (29.12.2011)

S neobyčejným (kam se hrabe Sláma) sadismem prohlubovaná beznaděj. Díky kameře Vladimíra Smutného dosahuje zmar obestírající Poupata místy až apokalyptických kvalit (výjev se sťatým andělem). Nic není dobré a všechno může být jedině horší, což bezezbytku platí i pro postavy, s nimiž nelze moc soucítit. Hrdinové jsou zamrzlí v čase. Neschopní se hnout vpřed a zároveň neschopní kritického zhodnocení minulosti. Ženy se chovají jako kurvy, muži jako kreténi a zástupci obou pohlaví činí zásadně rozhodnutí, kterými ubližují nejen sobě, ale také druhým. Jediným důsledněji rozpracovaným tématem je příliš povšechná mizérie bytí. Byť se nabízí v českém filmu zatím seriózněji nereflektované téma přistěhovalectví, případně téma redukování člověka na zpeněžitelný objekt (čemu ale v případě striptýzových scén brání nekritické snímání ženského těla). Obtížně pro tenhle požitek z bolesti, fyzické i duševní a navozované nápadně umělými prostředky (nevěrohodná linie se Zuzanou), nacházím pochopení, přesto neuhýbavou drsnost filmu obdivuji. Chybí v něm náznak chlácholení, naděje, vyloženě kladná postava. Absence pozitivních hodnot nabývá tak kolosálních rozměrů, že už zbývá jedině bezradný smích. Jinak nelze reagovat na štědrovečerní scénu, nejkrutější popření imperativu, že na vánoce musí být všechno pěkné, jaké jsem ve filmu dosud viděl. Že nás autoři zřejmě chtěli dovést právě k této „opoziční“, vůči situaci postav neslušné reakci, jsem si uvědomil během závěrečných minut, kdy je bez rozjásanou písní Michala Davida a s ohňostrojem na pozadí oživováno období normalizace, ve skutečnosti stále přítomné jako špína zažraná za nehty (spíše než určitý systém film kritizuje mentalitu lidí - alibistické odkazování na komunistickou minulost jako na příčinu toho, jak se dnes "věci" mají, ač explicitně se v tomto smyslu žádná z postav nevyjádří). Implicitní pojmenování příčin „našeho“ dnešního neštěstí, v němž je pro tolik lidí snazší žít, než s ním něco udělat, dodává Poupatům nový rozměr a povyšuje je nad rámec pouhého pozorování cizího utrpení. Žádná shovívavost, žádný soucit, ale přesto nějaké sdělení. Určitě? Abych si udělal jasno, budu film muset vidět znovu. 70% (07.12.2011)

Nejzajímavější jsou uzavřené mikropříběhy jednotlivých členů rodiny Hrdinových. Všech pět sní své sny a uchovává si svoje velká malá tajemství. Linie vzájemné (ne)komunikace je zachycena mistrně a umocňuje ji vánoční pospolitost i s účastí bizarní striptérky. Od úvodu všudypřítomná Smrt si vybírá očekávaně cíl, který do mozaiky silvestrovského reje přináší tak žádaný ohňostroj.´Bezútěšnosti je zachyceno na dvanáctiposchoďový panelák a ne na jeden byt. "Doprdelezima. (29.03.2012)

NETFLIX - Obecně mám tyhle obyčejné filmy o obyčejných lidech, kde se vlastně nic převratného neděje, rád. Tady ta deprese lítá na všechny strany, čekal jsem na nějaký pozitivní moment nebo impuls, kdy by se někdo mohl z té bídy dostat, ale ono to nepřišlo. Člověk si celou dobu říká, že takový život je na prd. Bohužel ale mnoho lidí takto skutečně žije a byť je filmu rovných 10 let, tak vyobrazení života chudých lidí na okraji společnosti, je i dnes aktuální. K hudbě a kameře není co vytknout, stejně tak výběr méně známých tváří byl ku prospěchu. Jedině závěr bych uvítal trochu dokreslený, nemyslím samozřejmě přežvýkaný jako v amerických filmech. Nechám si film rozležet a po druhé projekci možná zvednu na 4*. Takto zatím 67%. (19.08.2021)

Poupata mají k dokonalosti daleko zhruba stejně jako Česká republika k životní úrovni Lucemburska. Vyčíst se jim dá ledascos, ale především scénáristická nedotažnost, resp. překombinovanost. Na druhou stranu je to sympatický kousek, nad kterým rád trošku zamhouřím oko už proto, že tenhle žánr je u nás vzácností a Jiráský vstoupil na půdu, kde se do té doby pohyboval vlastně jen Bohdan Sláma. Mimochodem, s čestnou výjimkou Venkovského učitele mám k filmům Bohdana Slámy horší vztah než k Jiráského pokusu. I přes některé přešlapy mi Jiráský přijde celkově přesvědčivější. K dobru mu můžu přičíst casting, práci s herci i s kamerou a především výběr prostředí. Jiráský patří k hrstce českých režisérů, kteří dokážou za pomoci hudby, obrazu a nasvětlení vyvolat atmosféru, v tomhle případě atmosféru marasmu a beznaděje. Jiráský, a to je mi taky sympatické, se nedívá na své antihrdiny s nějakou naivitou, jsou to postavy, které na svém pobytu v suterénu tak či onak intenzivně pracují. V neposlední řadě je mi ten film sympatický i tím, že zobrazuje příslušníky vietnamské menšiny, protože ani tohle se v naší kinematografii jako spousta dalších věcí nepěstuje. Celkový dojem: 75 %. (16.03.2014)