Famílie

Docela zklamání, hlavně z té kontinuálně prýštící samoúčelnosti a kalkulace s pocity, kterou se režie ani nijak nepokoušela zakrýt. Totiž představa, že generační konflikt lze „zmáknout“ několika licoměrnými šablonami, bývá mylná - chuťově trpká či úsměvná, výběr dle divákovy "černé skříňky". Za herecký výkon ovšem nelze jít pod jednu hvězdu. (10.02.2015)

Když je současnými výrazovými prostředky zpracovávána v divadle hra současná, a taková je tato, tak mi to nevadí, na rozdíl od moderního pojetí klasiky. Toto pojetí bylo zajímavé, jediná věc, která mi vadila, byly hudební podkresy mluveného slova. Jednak byly dost hlasité a rušily slovo, jednak na divadle nemají co dělat, pokud nejsou přímo v ději (někdo pustí třeba gramofon). Hudba je úžasný vynález, ale nemusí být úplně všude. (09.02.2011)

Střet generací, každá funguje jinak a težko říct, který je lepší. Množství narážek a vtipů pramení z reálných situací a jejich hustota s postupem času klesá. Naštěstí přibývá vážných a dojemných scén (povídání Ilji Racka je tak na sedm hvězd), nikoli samoúčelně, ale přirozeně a nevtíravě. Snad budu mít příležitost vidět i naživo. (28.08.2011)

Tengo família! Joe DiPietro (1961) je relativně úspěšný americký dramatik, píšící převážně komorní muzikály a komedie. V případě Famílie jde o sentimentální příběh z rodinného prostředí vhodný spíše pro méně náročné publikum. Problém této hry spočívá bohužel v jejím přístupu k stále aktuálnímu tématu rozpadu tradičních rodinných pout a hodnot. Dialogy a situace, vyvstávající z pravidelných společných nedělních obědů, nepostrádají sice vtip, ale zároveň až příliš podléhají kašírované (americké) představě o rodinné soudržnosti. Použití mikroportů, podbarvující (nevhodná) hudba a především autorův poněkud fádní závěr pak toto směřování k banalitě, sentimentu a vnějškovosti ještě dotvrzují. Postavy starých prarodičů nicméně nabízejí vděčné role čtveřici zralých herců. Z nich si svou roli bezezbytku vychutnává Ilja Racek, jehož Frank má zemitost i plachost někdejšího tesaře a nynějšího postrachu silnic a nahluchlého glosátora, jehož pointy přicházejí s přesně načasovaným zpožděním i peprností. Výborná je také Jiřina Jirásková coby kvočnovsky starostlivá Aida, která s nonšalantní zapomnětlivostí pečuje o žaludky svých bližních v upřímném přesvědčení, že dobrým jídlem se dá vyřešit většina problémů. Jana Hlaváčová a Petr Kostka v rolích druhé manželské dvojice statečně zápasí s jednoduchostí textu prostřednictvím laskavé humorné nadsázky. Bohužel, mohutný a trochu neobratný Michal Novotný není pro tyto živoucí legendy českého divadla rovnocenným partnerem. Jeho Nick není ani ironický, ani nešťastný, je jenom zoufale uřvaný a bezradný. I proto se občas veškeré dění topí v psychologizujících pasážích. Vrcholem jsou komentující vstupy, se kterými si Novotný ani režisér Martin Stropnický nevěděli rady už vůbec. Jako by snad oba věřili, že hrají vážně míněné rodinné psychodrama, jako by nepoznali, že divák si chce poplakat a současně se potřebuje té sentimentalitě vysmát. Ve chvíli, kdy tato špetka výsměchu chybí, padá inscenace do hlubin vydíraných emocí a falešné věrohodnosti. Zkrátka kýče. A je to trochu škoda, protože v původní DiPietrově hře se za tím vším halasným sentimentem ukrývá i vážně položená otázka o prioritách našich životů. (26.02.2018)

Dávám maximum hvězdiček - ne že by byla inscenace bez chybičky, ale jednak excelentní výkon všech herců++), jednak velmi dobře napsaná hra pro herce zralého věku, a takových her opravdu není mnoho! AD:Blofeld - afektované projevy prarodičů hned ze začátku hry opravdu jdou na nervy - pokud si divák neuvědomí, že jde o italskou rodinu s charakteristickým temperamentem!....Ápropos - asi jediná divadelní inscenace, která se odehrává v jediných kulisách bez přestavby a já si to uvědomila až dlouho po skončení představení! :-) ++) Klobouk dolů před Iljou Rackem - v 80 letech v takové kondici! (04.12.2010)