Osamělost prvočísel

Film o hledání cestě jeden k duhému je adaptací italského bestselleru, jenž vyšel i u nás. Costanzo vyniká ve vizuálním vyprávění, budováním atmosféry, napětí a očekávání. Bohužel to není schopen vůbec prodat a veškeré pointy a dramatické okamžiky mu protečou mezi prsty a vezmou sebou i divácký dojem. Navíc i jeho vyprávění je chvílemi chaotické, chvílemi prvoplánovité a chvílemi polopatické, prostě jakoby se nemohl rozhodnout, jak a co točit. Občas se dokonce dosti intenzivně vykrádá ze slavných vzorů a ani to filmu příliš nepomáhá. Škoda, mohl vzniknout zajímavý snímek s potenciálem emocionálně oslovit diváky po celé Evropě... 40% (08.07.2011)

Od znalosti knihy se při hodnocení odpoutat nelze, zvlášť, když se její znalost odráží v pocitech, které se derou na povrch při sledování filmových obrazů. Možná, že orientace v časových rovinách a postavách není ve filmu snadná, ale spíše jde o vzácný film, který klade na diváky alespoň nějaké nároky. Především svým rychlým tempem na začátku vyžaduje pozornost. Vyžaduje, aby divák při sledování jednotlivých záběrů nad tím co vidí, také přemýšlel. Jedině tak mu nemůže uniknout obrazem podložený vývoj (psychický i fyzický) dvou hlavních postav. Časové roviny se sice překrývají stokrát použitým způsobem, ale tentokrát mají opodstatnění v samotném názvu, v prvočíslech, která i přes přísný matematický zákon najdou svůj pár. Film má mnoho nezapomenutelných scén (divadelní představení, svatba, oslava narozenin, diskotéka), které i díky hudbě rezonují dlouho po skončení filmu. Odehrávají se v prostředí italské školy a nefunkční rodiny (často snobské), kde vládne šikana a postrádá se schopnost empatie. Prvočísla jsou především o sblížení, během něhož hrdinové nevolí žádnou strategii. Možná právě tato absence strategie diváka nudí, ale o to víc se přibližuje reálnému životu, reálným setkáním a náhodným sblížením. Dva outsideři za sebou vláčí trauma z dětství, navzájem si dokáží divoce sevřít srdce, ale jejich neschopnost komunikovat je uvrhne do černoty a beznaděje. Jen škoda, že matematická konotace světa čísel a lidí je z filmu téměř vypuštěna. (15.10.2011)

Nemůžu se rozhodnout, zda je lepší znát před shlédnutím tohohle filmu předlohu nebo ne. Kdybych knihu nečetla, pochopila bych, co se s hlavními hrdiny děje? A kdybych neznala osudové okamžiky Mattia a Alice, zapůsobil by na mě film více? Nechronologické řazení mi přišlo zbytečné a zmatené, stejně tak dvouhodinová stopáž. Ale zas takový průšvih to není. (12.03.2012)

My dva, vedle sebe, bez sebe. Mizející poutníci na cestě bez cíle, tak blízce semknuti se míjíme. Samotáři tělesnosti, nitro jako roztržené ticho zašumělo neprůbojně, příliš něžně. My zbloudilí ve svých životech dotýkáme se nedostižné naděje, uvrženi do podbízející se okolní netečnosti, apatie. Sami sobě jsme nevyřešenou hádankou, existencí plachého okouzlení, pocitového třepotání. Jsme jak sněhové vločky dopadající na zem tragédie. Nechat se unést tím zvláštním poutem přitažlivým, neprobádaným, tlukotem rozechvělým. Jsme o krok blíž či vzdáleni vzájemnému objetí? Je nám bráněno vyslovit se lásce naplno, oslovit ji. Jen tak vedle sebe dýcháme, přihlížíme, s ostychem nedostupní kroužíme. Jako by byl v dálce zmrazen ten hlas, který neslyší nás. Vždyť láska je ta křehká víla, která prostupuje mezi námi zahalena. Každým krokem, každým pohybem, každým očním kontaktem, nádechem i výdechem. Nechť duše, která jak smuteční stěna, prolomí se a polibkem odmění se. Já a ty, jedině s tebou, mlčet, niterně kráčet mihotající se samotou. (15.06.2015)

Nadherny a zaroven divacky velmi narocny film. Priznam sa, ze knihu som necitala (udajne je ovela komplexnejsia), napriek tomu ma dej zasiahol a trpela som spolu s hlavnymi hrdinami. Vela toho nenarozpravaju, ich emocie k vam vsak prenikaju z kazdeho poru ich tela. Paci sa mi, akym sposobom do seba postupne jednotlive kusky pribehu zapadali a ich spontanna prepletenost. Film ma natolko zasiahol, ze som sa rozhodla precitat si knihu, aj ked to obvykle byva opacne. (17.08.2014)