Osamělost prvočísel

Od znalosti knihy se při hodnocení odpoutat nelze, zvlášť, když se její znalost odráží v pocitech, které se derou na povrch při sledování filmových obrazů. Možná, že orientace v časových rovinách a postavách není ve filmu snadná, ale spíše jde o vzácný film, který klade na diváky alespoň nějaké nároky. Především svým rychlým tempem na začátku vyžaduje pozornost. Vyžaduje, aby divák při sledování jednotlivých záběrů nad tím co vidí, také přemýšlel. Jedině tak mu nemůže uniknout obrazem podložený vývoj (psychický i fyzický) dvou hlavních postav. Časové roviny se sice překrývají stokrát použitým způsobem, ale tentokrát mají opodstatnění v samotném názvu, v prvočíslech, která i přes přísný matematický zákon najdou svůj pár. Film má mnoho nezapomenutelných scén (divadelní představení, svatba, oslava narozenin, diskotéka), které i díky hudbě rezonují dlouho po skončení filmu. Odehrávají se v prostředí italské školy a nefunkční rodiny (často snobské), kde vládne šikana a postrádá se schopnost empatie. Prvočísla jsou především o sblížení, během něhož hrdinové nevolí žádnou strategii. Možná právě tato absence strategie diváka nudí, ale o to víc se přibližuje reálnému životu, reálným setkáním a náhodným sblížením. Dva outsideři za sebou vláčí trauma z dětství, navzájem si dokáží divoce sevřít srdce, ale jejich neschopnost komunikovat je uvrhne do černoty a beznaděje. Jen škoda, že matematická konotace světa čísel a lidí je z filmu téměř vypuštěna. (15.10.2011)

Nevím, jaká je kniha, ale její adaptaci režisér nezvládl. Střídání jednotlivých časových období občas působí násilně, jindy scény vyloženě ničí. Jinde mu zase náhle jedna ze střídaných linií zmizí. Jako milostný příběh to má asi tolik citu jako jedna z hlavních postav: Mattia. Zbylo pár slušných herců, kteří se potácejí podivně roztříštěným příběhem nepříběhem (50%). (15.06.2015)

Jakožto milovnice románu od Paola Giordana jsem byla v nelehké pozici. A i když vím, že se film a kniha nemají srovnávat, tady prostě musím udělat výjimku. Román je totiž natolik specifický, že přenést jej na plátno rozhodně nemohlo být jednoduché. Režisérovi se to víceméně podařilo, i když jeho poetika je té, kterou jsem si vytvořila při čtení, značně vzdálená. Fil je totiž mnohem "italštější", než kniha. Některé věci mi zde nepřišly dobře dovysvětlené a i když byl můj první dojem čtyřhvězdový, nakonec jsem se rozhodla hodnocení snížit. Za vidění to ale určitě stojí. (05.07.2011)

My dva, vedle sebe, bez sebe. Mizející poutníci na cestě bez cíle, tak blízce semknuti se míjíme. Samotáři tělesnosti, nitro jako roztržené ticho zašumělo neprůbojně, příliš něžně. My zbloudilí ve svých životech dotýkáme se nedostižné naděje, uvrženi do podbízející se okolní netečnosti, apatie. Sami sobě jsme nevyřešenou hádankou, existencí plachého okouzlení, pocitového třepotání. Jsme jak sněhové vločky dopadající na zem tragédie. Nechat se unést tím zvláštním poutem přitažlivým, neprobádaným, tlukotem rozechvělým. Jsme o krok blíž či vzdáleni vzájemnému objetí? Je nám bráněno vyslovit se lásce naplno, oslovit ji. Jen tak vedle sebe dýcháme, přihlížíme, s ostychem nedostupní kroužíme. Jako by byl v dálce zmrazen ten hlas, který neslyší nás. Vždyť láska je ta křehká víla, která prostupuje mezi námi zahalena. Každým krokem, každým pohybem, každým očním kontaktem, nádechem i výdechem. Nechť duše, která jak smuteční stěna, prolomí se a polibkem odmění se. Já a ty, jedině s tebou, mlčet, niterně kráčet mihotající se samotou. (15.06.2015)

Nemůžu se rozhodnout, zda je lepší znát před shlédnutím tohohle filmu předlohu nebo ne. Kdybych knihu nečetla, pochopila bych, co se s hlavními hrdiny děje? A kdybych neznala osudové okamžiky Mattia a Alice, zapůsobil by na mě film více? Nechronologické řazení mi přišlo zbytečné a zmatené, stejně tak dvouhodinová stopáž. Ale zas takový průšvih to není. (12.03.2012)