Jarní píseň

Blížící se konec války vyvolal určité obavy z věcí příštích, tím spíš, byla-li otázka budoucí filmové výroby jednou z nejdiskutovanějších a pro soukromé podnikatele ne právě příznivých. Velkou radost z těchto plánů neměl ani Miloš Havel, kterého tehdy navíc ještě zastihl nepříjemný konflikt s režisérem a dokumentaristou Jiřím Lehovcem, který se odmítl podílet na přípravách jeho nového filmu. Dilema se nakonec podařilo rozřešit jak ve prospěch rozčarovaného Havla, tak čtyřiadvacetiletého Rudolfa Hrušínského, povolaného s překvapujícím gestem do role nikoli herecké, ale režisérské. A přestože času bylo málo a zkušeností ještě míň, talent a píle dokázali, že i z veskrze průměrného scénáře lze vystavět působivý manifest májovým scenériím, které tu pod dohledem kameramana Karla Degla získávají jakýsi druhý rozměr. Milostný příběh slavné operní pěvkyně a nadaného mladého malíře je rámován také osudem osamělého venkovského lékaře, ztrácejícího už pomalu naději na shledání se svou dcerou, ztracenou kdesi ve světě. Velkou hereckou příležitost tu proto nalezla především Hana Vítová, která se po svém předchozím angažmá v německých ateliérech opět vrátila k českým tvůrcům; šťavnaté lidské typy tu s úspěchem vytvořili i Smolík, Plachta, Hanus, Beneš, Šlemrová a Jana Dítětová, začínající osmnáctiletá herečka, rychle nalézající nemalý zájem i nové role. Improvizovaný film, plný okouzlujících úsměvů a probouzejícího se mládí, byl navzdory všem nepříznivým předpovědím přijat s neskrývaným nadšením a v Rudolfu Hrušínském získala česká kinematografie jednoho z talentovaných režisérů. Škoda, že jen na chvilku. (24.12.2008)

Rozhodně bych doporučil všem, kdo si myslí, že Hana Vítová hrála jenom naivní puťky v sentimentálních pitomostech (ano, hrála a často). Ale Jarní píseň (spolu s Nočním motýlem) dokazuje, že měla navíc, secesní oblečky jí na víc dost sluší. Ano, i Jarní píseň je sentimentální, ale uměřeně. Do příjemné jarní atmosféry venkova vpadne živel v podobě dámy velkého světa, škoda jen toho až moc patosu v závěru. (08.07.2012)

"Každý máme v životě nějakou kytičku, kterou jsme neutrhli. A ta je vždycky nejkrásnější."                                        Kdo umí ve svých 24 letech režírovat film, zaslouží respekt. Kdo v tom filmu umí režírovat i svého otce, má můj obdiv :o) Velká škoda že Rudolf Hrušínský režíroval pouze dva filmy. V jarní písni dokázal, že je filmařem tělem i duší, jedno v jaké úloze. Cit pro scénu, znalost filmové řeči, vedení herců, které napomohlo, aby se ubralo patetičnosti a z jinak banálního příběhu vytvořil příjemný snímek. Pro mě byl příjemným překvapením herecký výkon Hany Vítové, která v jiných filmech působila studeně a nepřirozeně, toto si troufám označit spolu s Nočním motýlem za její nejzdařilejší hlavní roli. Velmi výstižný komentář napsal Marthos, víc netřeba dodávat. (14.01.2016)

Zcela náhodou jsem na Jarní píseň narazil v televizi asi deset minut po jejím začátku, nevěda nic o ní. Neumím ani přesně popsat čím, ale něčím si mě tenhle film získal. Snad je to ta prazvláštní atmosféra směsi melancholie i nadějí, snad čarokrásné exteriéry snad zajímavý scénář... Ale možná nejdůležitější je Hrušínského práce s herci: velká většina výkonů tu je na svou dobu ohromně civilní. Nádherný filmový zážitek! (01.07.2009)

Minulost je jako přečtená kniha, už nepřekvapí a ví se, jak dopadne. Ano, i tady byl trochu předvídatelný děj. Co můžu ocenit, jsou parádní kostýmy, poměrně přesvědčivé herecké výkony (ikdyž především ty ve vedlejších rolích - Šlemrová, Pačová, Schránil), jinak je to více než průměrné dílko, patříci svou tématikou spíše do dob první republiky (než filmově vyspělejšího protektorátu). Film se dá porovnat s podobným kostýmovým filmem Noční motýl nebo filmem Tanečnice, ale ani jeden z těchto skvělých filmů netrumfl, ba se ani zdaleka jejich úspěchu nepřiblížil. Škoda, ambice tady byly. (29.06.2013)