Devítiocasá kočka

„Máš dobrú zásobu nadávok.“ – „Sedel som na cele s Arabom.“ Úplne o ničom. Giallo (taliansky slasher kombinovaný s detektívkou) skutočne nie je mojím obľúbeným hororovým pod-žánrom: dve hodiny nudné postavy nezaujímavo pátrajú po beštiálnom vrahovi, vraždy plné kečupu a smiešneho gore, blbé záverečné rozuzlenie, fádne dialógy, proste mi to nič nehovorí. Ani neviem, za čo dávam až 20%, ale asi za slepého Karla Maldena a za relatívny rešpekt voči Dariovi Argentoovi (od ktorého sa mi najviac páčila PHENOMENA a SUSPIRIA). O mačku mimochodom vôbec nejde. (28.05.2011)

Scénář průměrný, někdy až přihlouplý. Příběh nenudí, ale nestrhne, Argentovo viuální kouzlení se tady nekoná, mordy nejsou nijak sofistikované, jak u něho bývá zvykem. Po zhlédnutí jeho dvanácti zásadních filmech mi Argentův kult zcela uniká a mám už jasno, že osobitý Fulci ve srovnání s ním u mě jasně vede. (07.09.2018)

Tohle má docela zajímavé postavy, v podobě bývalého novináře, dnes slepce a novináře stále praktikujícího( se zrakem nejspíše zdravým). Což je docela fajn sestava, leč okolo nich se odvíjí detektivka spíš nudnější, žánrové prvky gialla tu naštěstí nevítězí nad pátráním, ale jako celek je to takové neslané, nemastné, první půlka filmu je i regulérně nudná a měl jsem co dělat, abych se na film nevykašlal, finále sice trochu napravuje dojem rychlejším tempem, ale hloupoučká pointa to zas srazí do mezí průměrnosti. (10.09.2016)

Maestro Argento popustil uzdu své bezuzdné imaginaci až o něco později. Devítiocasá kočka, jeho druhé giallo, tedy ještě postrádá tu obrazovou útočnost s jakou se do diváka pouští ve svých nejlepších kusech, na druhou stranu překvapuje na Argenta až nezvykle logickou dějovou kostrou a slušně vedenými herci. Jinými slovy tahle detektivka má prostě smysl a řád, zápletka kolem genetického výzkumu se z dnešního pohledu může zdát mírně naivní, ale nějaké další výraznější mouchy stran příběhu a způsobu jeho vyprávění si nevybavuju. Potěšily mne i jak jinak než slušně odvedené vražedné scény, samosebou hudba páně Morricona a překvapivá identita vraha. Spokojenost. (23.09.2014)

Argentovo druhé giallo, které přes skoro dvouhodinovou stopáž nenudí. O vraždy tu sice nejde, a už vůbec nehýří brutálností a nápaditostí, ale právě detektivní část mě tentokrát mile potěšila, což je u mě spíš raritou. Ústřední skupinka hrdinů ve složení zarputilý novinář, chytrý slepec a malá osiřelá dívka se tak často nevidí, a zde tato kombinace docela fungovala. K dobru lze přičíst i to, že jsem hledal skrytého vraha v úplně jiné postavě, což mě mile překvapilo. Použití kapky humoru je pak třešničkou na tomto pěkně propečeném "žlutém" dortu. Příjemných 60%. (01.07.2010)