12 let v řetězech

Někteří to vidí tak, že 12 let v řetězech mělo stát v McQueenově filmografii mezi Hladem (po filmových cenách) a Studem (nad propadnutím mainstreamu), ale dovolím si nesouhlasit. Obsahově o banalitě nemůže být řeč. Když se trápíte v kriminále hlady za lepší život druhých, nebo když jste citově vyprázdněný satyr, co chodí po bytě s holým přirozením, jste sice v okovech, které omezují vaši svobodu, ale činíte tak dobrovolně. Otroctví jakékoliv podoby s lidskou svobodnou vůlí nikdy nemělo, nemá a nebude mít nic společného. S tím režisérovým příklonem k Hollywoodu to taky není tak žhavé, neboť jeho tradiční, standardům se vymykající prvky (vyprávění tichem, statická aranžmá či důkazy, že duch je obalený hmotou) nechybí. Troufám si tvrdit, že zpracovat danou látku R.Howard, S.Spielberg či (chraň nás od zlého) R.Emmerich, vyznělo by vše sice mnohem divácky vstřícněji, ale ducha spalující fyzično by zůstalo v řetězech. P.S.: Tak si pročítám komentáře a koukám, že paaschovi, rytíři bílé kamélie, zase sežraly housenky všechnu úrodu bavlny.. (05.08.2014)

Rok uplynul, dějově nějakých sto let rozdíl a po THE HELP je tu další knižní adaptace, při které se nezbývá než podivovat... Ale ten samý komentář už opakovat nehodlám. Tohle je podobná 'zábava', kde nudí snad jen Solomonův na 12 let stejně utrápený výraz. Miloval jsem střídání se známých hereckých tváří, a taky, ehm, milostné scény tu byly naprostý top. / Originalita nepříliš, ale to mně osobně bylo šumák, jen se na to znovu dívej Ameriko... (15.01.2014)

Upřímně řečeno, otroctví je blahobytnému středoevropanovi 21. století poněkud vzdálené téma, a pokud by se emoce vstřebané z takovéhoto filmu měly redukovat na pouhý nezúčastněný povzdech ("to bylo hrozné, co se tenkrát v Americe dělo"), bylo by to dost málo. Naštěstí 12 let v řetězech nenabízí tento patetický jednoúčelový impuls k uronění několika krokodýlích slz, ale dává podnět k hlubšímu uvažování: Otroctví tu není prezentováno jako zlo páchané individuálně jedincem vůči jedinci (nebo skupině), ale jako společenský problém, který je důsledkem nadřazení osobního vlastnictví morálce, nebo lépe řečeno přizpůsobování morálky principu posvátnosti osobního vlastnictví. Jistě, Epps byl zamindrákovaná pokrytecká svině se sadistickými sklony (excelentní Fassbender), ale takový Ford byl vlastně slušný člověk, který otroctví chápal jako přirozenost (neřkuli božskou nutnost), kvůli které měl také Solomona za živou věc, za svůj směnitelný majetek. Rázem se (domyslíme-li tezi o nadřazenosti osobního vlastnictví morálce do důsledků) ocitáme v dnešní době a v našem prostoru (protože co jiného je např. problém "exekucí po česku", ničící celé rodiny pro pár korun dluhu - ať už vzniklého z hlouposti, nevědomosti či opomenutí)? Když se ale vrátíme do poloviny 19. století na americký Jih a k příběhu nešťastného Solomona Northupa, tak je pozoruhodné, jak nepateticky a zajímavě McQueen příběh zpracoval. Jeho osud není interpretován jako především boj chytrého a vzdělaného černocha s hloupým otrokářem (jak by se to lacině nabízelo), ale spíš jako boj vzdělaného člověka zbaveného lidství s nesvobodou jako takovou, jako boj o holý život. Brutalita, elementární nespravedlnost, nemožnost bránit se všemi prostředky (včetně svého intelektu) a maximální utrpení jsou stavy zprostředkované s multidolarovou precizností, které nelze po technické stránce vytknout ani ň. Zimmer sice použitou hudbou vykrádá sám sebe a scénáristův tok času jsem vnímal jako hodně nelineární (čas filmu vs. Solomonův čas; to vypadalo minimálně na kubickou funkci...), nicméně výsledkem je nadprůměrný hollywoodský film, který je možná motivovaný reflexí či vyrovnáním (v tomto ohledu jsou Stud či Hlad tématicky mnohem aktuálnější a v mnohém podnětnější), ale který má celou řádku motivů a námětů ke špekulaci (24.01.2014)

Steve McQueen se již po dvou filmech vyprofiloval do nesmírně schopného režiséra, který dokáže ve svých filmech spojit art i mainstream. 12 let v řetězech se zprvu artově tváří, ale později možná až trochu nepříjemně sklouzává k typickému mainstreamu toužícímu po Oscarech. Příběh je vystaven brilantně. Nepochopení, vzpouzení se, rezignace a zejména všudypřítomné utrpení se nám zaryje pod kůži. Solomon si projde několika otrokáři, mezi nimiž kraluje Fassbender, přesto z diváckého pohledu nelze říct, že by zažil něco nového, popř. neočekávaného. 12 let v řetězech je inteligentně sepsané a perfektně zrežírované drama, které s vážnou tváří opakuje to, co v nadsázce sdělil Nespoutaný Django. 8/10 (02.01.2014)

Stejně jako Zimmer recykluje svou hudbu, tak zde McQueen recykloval všechny dosavadní černošsko-otrokářské snímky. Vážně, v tom filmu se nestane vůbec nic nečekaného či jakkoli jinak zajímavého. Ejiofor se prostě otrokem stane, dvanáct let jím je a pak jím být přestane. Konec, zvonec. Osobně jsem měl také problém s časovým určením - jako dvanáct let mi ta doba nepřišla ani náhodou, čistě pocitově se děj mohl odehrát tak za čtyři roky, možná ani to ne. Zrealizované je to ale kvalitně, bez nějakého přehnaného moralizování či patetických keců, takže celkově důstojná oscarovka. Btw nejlepší představení odehrává jednoznačně Fassbender, zatímco Pitt stihne kupodivu rušit i na ploše svého kratičkého téměř-camea. (05.01.2014)