Celebrity

Jan Hřebejk kdesi nedávno vyhlásil Woody Allena za nejvýznamnějšího amerického režiséra. Samozřejmě to je trochu nepřiměřené tvrzení vzhledem k tématické a formální spřízněnosti obou režisérů, k nekritickému obdivu Hřebejka ke svému učiteli a k opomíjení veličin, jako je Eastwood, Malick, Scorsese nebo Lynch, ale věc se má tak, že Allen opravdu mezi špičku náleží. Kritické a „negativní“ ohlasy k jeho tvorbě svědčí spíše o tvrdošíjném přetrvávání neadekvátního obrazu Allena jako strůjce variací na stále stejné témata. Jsou-li u nás jeho filmy často hodnoceny se zvláštní a laskavou přezíravostí, příčinou je podle všeho slepota ke skutečnost, že jejich poměrná tématická stálost je polem odvážných formálních experimentů. Jak říkal už Karel Čapek: Spisovatele - jakým Allen nepochybně je - poznáte od frázisty podle toho, že nenapíše „les“, ale bučina, smrčina, bor, bříza, jeřáb, javor klen, nebo že nenapíše „plevel“, ale „kopřiva“. Nakonec stačí jen uvážit variabilitu Allenových „filmů o filmu“ - v Purpurové růži z Káhiry se zaobíral hranicemi filmové fikce, ve Stardust Memories tematizoval sebevědomého auteura a v Hollywood Ending ukazuje stejného tvůrce v područí velkých producentských zvířat, zatímco v Celebritách volí další z mnoha eventuálních perspektiv, konrétně blahosklonný, přesto nijak nevybíravý náhled na herce. Jakby také ano, když Woody sám hercem je. ____ Celebrity jako takové patří zřetelně mezi „organismy“, které nápadně mnoho energie investují do toho, jak vypadají. Předpokládáme, že tím někomu důležitému signalizují něco relevantního. Důležitým příjemcem signálu může být buď divák, kameraman, popřípadě partner (a pak jde o signalizaci sexuální nebo sociální), nebo někdo zvenčí, obvykle konkurent (a signalizace pak může být buď výstražná, anebo krycí). Woody sice v následujícím i v předchozím filmu hrál, v tomhle ale přepustil roli Branaghovi, protože sám sebe za celebritu nepovažuje. Tak vypadají fakta, skutečnost je ovšem taková, že Branath byl beztak nucen přijat Allenův gestikulační rejstřík. Drobná malichernost, řekl by se, no, já v tom vidím spíš jasnou ješitnost. Teprve až s příchodem 21. století přesedlal Allen na žánrové filmy a definitivně se vytratil – jak ikonicky (metonymická přítomnost hrajícího režiséra), tak indexové a symbolicky přes herce, kterým vkládal do úst své dialogy a kteří ho napodobovali. S tím se pojí druhá věc: Woody Allen v rozhovorech často přesvědčuje okolí, že sám sebe nehraje, že je v realitě zcela jiný. To je ovšem v rozporu s jeho nepřetržitým úsilím filmy natáčet a nějak intertextově nebo historicky je tematizovat (viz první odstavec), rozuměje s eskapismem Allena od skutečnosti k fikci. Připusťme tedy, že se Allen rozdvojuje mezi dva odlišné typy: Allena-civilistu a Allena-tvůrce. Pak ono rozdvojení je tak jako tak irelevantní, protože Allen se 85% času beztak nachází ve druhé pozici a do té první vstupuje pouze v momentech spojených s návštěvou hajzlu nebo potravin. To je ovšem navíc problematizováno tím, že Allen v rámci svých fiktivních světů rozvíjí ryze světské záležitosti, jako jsou rozvody, krize partnerství, manželské etudy nebo sex. Tudíž film, potažmo fikce jako taková, je pouhou záminkou k návratu do reality. Woody tedy eskapistou není. ____ Metalepse je termín z naratologie (teorie vyprávění) a nastává tehdy, když se začnou prolínat jinak uzavřené množiny mezi divákem – autorem – vypravěčem – postavami, tedy např. tehdy, když autor (nebo jeho čtenář) sám zasáhne do fiktivního děje vyprávění nebo se postava z této fikce vměšuje do oblasti autora nebo čtenáře. Říkám to proto, že když se ptali předního badatele Gérarda Genettea, čím si vysvětluje zvyšování zájmu o metalepsi, odpověděl následovně: „Mám takové tušení, že ono zvyšování zájmu je v obecné rovině částečně důsledkem relativně nedávného rozšíření metaleptických pojmů za hranice vyprávění, a dokonce za hranici literatury, mimo jiné do oblasti kinematografie. Řekl bych, mám-li se vyjádřit karikaturou, že příčina tohoto rozšíření se jmenuje Woody Allen. Nikdy není zbytečné, otřese-li klidem vědecké disciplíny vnější podnět, i kdyby byl z rodu čtverácké provokace.“ Protože Woody penetruje svoje filmy skrz-naskrz, a to doslova, jelikož je jak autorem (scénáristou) a vypravěčem (režisérem), tak postavou (hercem), ačkoliv s naratologii jako disciplínou patrně moc obeznámen není. _____ Co se týče filmu samotného, charakterizují ho zjevné allenovské dialogy, sic pronášené cizími postavami nejsou logicky tak cool, což se má ve stejném poměru k otázce humoru – nejde v něm totiž o obsah, ale o přednes, lépe řečeno o přednášejícího. Za druhý je třeba zmínit dokonalou, přirozenou a neustále se vyvíjející (proto záhadnou a neuzavřenou) interakce mezi postavami, jev v kinematografii nikoliv samozřejmý, proto o něm hovořím. Za třetí bych vyzdvihl „ekonomii stylu“ (za kamerou nakonec nestál nikdy jiní než legendární Nykvist), kterýžto termín v samotném filmu dokonce zazní, protože Allen své vlastní filmy „zevnitř svých vlastních filmů“ komentuje často a rád, což je nejen vtipné, ale i příkladně sebereflexivní, a odpovídá to oné metalepsi. Za čtvrté kladně hodnotím samotnou Allenovu reflexivitu života celebrit, a to reflexivitu zcela legitimní, protože Allen do světa celebrit sám patří a navíc na rozdíl od některých zištných chameleonů nenahlíží na problematiku z pozice mecenáše, který si pouze odskočil k nezávislé „indie-smart“ filmařině, ale z pozice tvůrce ustáleného v nějaké trvalejší ideologické a kulturní rovině. Jediná obtíž s filmem souvisí s délkou. Je to dané tím, že Allen točí maximálně na dvě kamery, často dokonce na jednu (tedy ne na sedm jako Ridley Scott) a zpravidla toho natočí vždy hodně, protože výborní a zkušení herci, kteří mu chodí do filmů div že ne bez nároku na gáži, takřka nekazí a vše odsýpá, a protože jeho filmy nejsou technicky zas tak náročné a protože ho zkrátka baví samotný natáčecí proces. Výsledkem jsou několikakilometrové celuloidové pásy, jejichž sestřiháním na dvouhodinovou délku ztrácí film rytmus. A rytmus je jak známo věc velice zásadní. Pakliže se jím totiž opomenete zaobírat, je úplně jedno, jste-li s to natáčet originální autorské filmy. Kde není rytmus, nemůže být ani pět hvězd. (24.12.2008) (méně) (více)