Prstýnek

Některé tropy nestárnou. Martin Frič prostě umí a dokazují to i herci a herečky. I když se řeší trochu nepěkná témata typu levobočci, nevěra, incest a podobně (ale přeci jen Surprise Incest není zas tak nenačínaná tropa), vše je s velkou dávkou humoru a spíš se tu rozdávají lekce o správné výchově a panování. Jediným zklamáním fajn filmu pro mě byl konec, kde to všechno tak nějak vyšumělo, asi proto, že by to mohlo celkem rychle sklouznout do dramatu, kdyby se měly zachovat realistické reakce postav jako do té doby ve filmu. Všechno ostatní je i v dnešní době sázka na jistotu, protože některé věci se asi nejspíš nemění a zůstávají stále koukatelné a poslouchatelné. (19.07.2014)

Já osobně proti Prstýnku nic nemám. Ano, je to docela naivní, je zde trochu moc náhod a hlavní myšlenka filmu taky není zrovna originální. Ale dobrovolně přiznávám, že jsem se dobře bavil a rozhodně nenudil. Z hereckých výkonů stojí za zmínku hlavně Korbelář, jeho Sochor stál opravdu za to. Lepší průměr, myslím, že na to zas někdy klidně kouknu, až to budou dávat v TV a na jiným kanálu nebude nic lepšího. (19.02.2008)

Tak tento film, i přes svou malebnou atmosféru, si mě nikdy nezískal. A je to způsobeno především pro mě ne moc zdařilým hereckým obsazením. Dvojice Korbelář - Fabianová ještě nebyla nejhorší, avšak v případě jejich potomků nastává problém. Celkový dojem jinak milého filmu mně osobně kazí výkon Jany Dítětové. Podobný pocit jsem měla i v případě filmu "Škola, základ života", kde jedinou kaňkou bylo obsazení "Máňi"... Na druhou stranu je atmosféra filmu opravdu povedená, mile zde působí "stařičká" babička Růžena Šlemrová. Dalším pozitivem pro mě samotnou je i konec filmu... (24.01.2008)

Zdánlivě konvenční příběh o tajích modré krve - mimochodem, jak prokázala před časem Helena Sobková na příkladu Boženy Němcové, dítěte, které ve svém pohnutém životě mělo méně štěstí než filmová postava ztvárněná Zdeňkem Dítětem - zachovává ve fričovském přepisu plně sociální notu původní předlohy předního českého socialistického spisovatele v navazující podobě nadprůměrného scénáře Josefů Neuberga a Hlaváče a dále ji rozvíjí do typicky českého úsměvného nadhledu, v němž sice vysoké zůstává vysokým a nízké nízkým, ale ne tak, aby nebylo s to moudrým nadhledem vnímat spojující skutečnosti a souvislosti. Typicky prvorepublikový film třicátých let současně prolamuje tento rámec a jasně ukazuje k filmové produkci rodící se Třetí republiky Československé. V hereckém obsazení je tento přeryv symbolizován duetem dvou nedoceňovaných jmenovců - Zdeňka Dítěte a Jany Dítětové. Zcela atypickou a skvěle zvládnutou úlohu tu hraje Jaroslav Marvan a zřejmě jeden z vrcholů jejich filmografie znamenal PRSTÝNEK i pro Otomara Korbeláře, "supermana" českého filmu v pozitivním slova smyslu a jinou dobovou variantu mužství k typu, který symbolizoval např. Oldřich Nový, a Vlastu Fabiánovou (její pojetí role kněžny evidentně inspirovalo o dvacet let později jinou nedoceňovanou herečku a rovněž Vlastu Fialovou v klasické televizní inscenaci Jiráskovy LUCERNY). Úsměvná poloha, vlastenecky optimistické češství prýštící ze snad každého záběru, touha, aby se konečně stal skutečností konec nacistické poroby, touha po znovuzískávané svobodě, to všechno poznamenalo tento skvělý film a spoludotvořilo jeho jedinečný ráz. Závěrečná scéna oboustranného smíchu v Korbelářově a Dítětově podání jakoby předznamenávala šeříky a jarním májovým sluncem rozzářenou Prahu rozevírající svou náruč prezidentu Benešovi a naději v obnovení a další rozvíjení sociálního rozměru demokracie První republiky. V PRSTÝNKU tak prolnutím těchto a řady dalších, zde nezmíněných souvislostí a průsečíků, ztajených v tomto snu o lidské rovnosti, dosáhl jednoho z vrcholů své mimořádné tvorby daší velikán naší národní kinematografie hraného filmu Martin Mac Frič, podobek staré české měšťanské revoluční rodiny, jež stojí u počátků moderní české společnosti. PRSTÝNEK byl, je a zůstává nedoceňovaným šperkem českého filmu. Šperkem, který s uplývajícími lety nejenže svou hodnotu neztrácí, ale naopak obnovuje a zesiluje. (24.03.2008)

Otomar Korbelář a Vlasta Fabiánová.....kouzelná dvojka. Příběh zamilování nerovné dvojice, příběh o moudrosti a toleranci, příběh veskrze smyšlený a utopistický, ale tím e prostě jedinečný a krásný. Spousta scén mi uvízla v hlavě, ať už nářez opaskem, nebo snězené cukroví v zámku, či prdlý a dětina pán Smolík..... Je to odpočinkový film, plný humoru a co je hlavní končí dobře. :-)) (26.10.2011)