Legenda 17

Nemám ráda kolektivní sporty a hokej a fotbal z celého srdce nenávidím, jen si nejsem úplně jistá, co z toho víc. Podívat se na film o hokejistovi, potažmo o hokeji, můžu přičíst na vrub svojí patologické zvědavosti, z části i sympatiím k některým z herců, nakonec, nemohlo mě čekat nic horšího, než dvě hodiny nudy, stanou se i horší věci. Už úvodní scéna mě zarazila hluboko do židle a výkřik: "ty vole!" se nevztahoval čistě k tomu, co běželo přes obrazovku. Tréninky, bruslení, máchání s hokejkou, nic z toho není nudné. Love story hlavního hrdiny není sladkobolný trapas. Když se Charlamov vzteká, vztekáte se s ním, když Charlamov zpívá, shovívavě mu to odpustíte. (Ne, při tom se opravdu s ním zpívat nedá, ale je to roztomilé.) Závěrečný zápas jsem ve výsledku přes své hokejové ignorantství, které hodlám pečlivě hýčkat i nadále, odhadla. Že mi ale ty opice zvedly mandle, když přežvykovaly při ruské hymně, primitivnější urážku už opravu nedokáže vymyslet ani kanadský hokejista (ano, tušíte správně, nefandila jsem Kanaďanům nikdy jindy, tím spíš ne tady). Na konci jsem, stejně jako v roce 1972 celý Sovětský svaz a vůbec nepochybuji o tom, že i všichni diváci, konstatovala: "Moloděc, Charlamov!" (13.09.2013)

Pokaždé, když nastupovala Sborná v jakékoliv sestavě, plivali jsme oheň a dštili síru, zvlášť po ,,68" roce. Vcelku nám bylo buřt jaké hvězdy tam hráli, jen jsme se modlili, aby jsme jim pocuchali peří. Lainu Michajlov, Petrov, Charlamov s mastodontem Ragulinem v zádech jsme nenáviděli nejvíc, protože bohužel dávali góly. S odstupem času a výstupem Sovětských vojsk zpět na jejich území , jsme ochotni uznat, že hokej hrát uměli, nemá cenu si to zalhávat. Film je celkem solidně natočen se všemi klišé co k němu patří, i když ne zcela ve férovém duchu. Co za hovády tam udělali z Kanaďanů bylo směšně děsné. Ovšem nejvíc mě pobavil fešný Tarasov (myslím typově) , když si vzpomenu na obtloustlého skřeta s věčnou papachou na kebuli. Tyranskou povahu vystihli a tuším, že vybrali jen odvárek z jeho metod. Suma sumárum musím nakonec dát stejně čtyři, přes určité nedostatky mě to bavilo. (08.12.2013)

O legendární sedmnáctce, jak by se zdálo v úvodu? O jednom z nejrozporuplnějších a nejsvébytnějších trenérů/diktátorů hokejové historie ve vynikajícím Menšikovově podání? Pohádka o sborné a jejím "sovětském Naganu"; tedy té legendární sérii "studená válka na ledě", která ve spojení s následným evropským turné jednou provždy srazila gloriolu kanadského týmu? Je to mišmaš výše uvedených, ale ani jedno z témat není dotaženo. Charlamovovi nejzajímavější osudy to překvapivě ignoruje a pohádka tu končí prvním zápasem. Působí to spíše jako nažhavování domácího obecenstva na Soči. Celkově je to totiž ruskému divákovi šité na míru a tak to jen bují naivní ruskou "v prsa se bíjící" nabubřelostí dobře známou ze sovětských válečných snímků. Pokud to neskousnete, tak se to lehce změní v nechtěně sebeparodickou záležitost, pokud to však ustojíte čeká vás solidní žánrový snímek, kde je vše vypulírovaně bílé či černé (a pokud náhodou ne, tak se to raději neukáže) a kterému nestačí vzdát poctu a tak raději rovnou vystavuje zbošťující piedestal. PS: Až budeme točit film o Jágrovi, tak doufám, že si odtud vypůjčíme tu scénu s chladícími věžemi; úplně to vidím. Jágr v životní a kariérní krizi leze jednoruč mezi dvěma komíny Poldovky, přemýšlí o hlubokomyslných problémech a sleze jako o několik tříd lepší i cílevědomější hráč. (01.12.2013)

Nemůžu si pomoci, ale pro mně je to opět na plný počet, bez nejmenšího zaváhání. Charlamov zůstane legendou, stejně jako byla celá sborná legendární a dlouhá léta nepřekonatelná. Nikdo filmu nemůže vyčítat politický podtext, jelikož to tak v té době prostě bylo. Soudruzi si prosazovali své a ruský hokejista zůstával nepřekonatelný, tak to jednoduše bylo. Žádná přihlouplá love story na pozadí, vše autentické a srozumitelné. Dostal jsem přesně to, co jsem očekával, dokonalou sportovní podívanou! (01.03.2015)

Uspaná první polovinou jsem se začínala bát, že moje snadná hokejová vzrušivost zůstane nevyužitá, zrození hvězdy při popření mýtu neporazitelnosti Kanady v "Sérii století" obavy poněkud rozptýlilo, sportovně-divácká dušička však nebyla plně uspokojena... Kde se mělo přitlačit, tam se brzdilo (politický tlak na hráče, Tarasovovy metody), jindy byl skutečný bubák horší, než ten malovaný a bohužel, i záměrně zkarikovaný (Esposito, Clarke), momentky z dětství i scény z rodinného života nicneříkající, romantická linie divnější než divná, úsměvné scénky naivní a hudbě se taky právě nedařilo. Takže, co udělám s pochvalou? Rozdělím ji mezi jména Oleg Menšikov, Danila Kozlovskij a vyvrcholení v samotném utkání - i když opět s výhradami - divák je zanechán dojmu, že se kanadské fauly nepískaly, zatímco ty ruské ano, ve skutečnosti byl vyloučen stejný počet hráčů na obou stranách, a taky digitální hrátky s pukem působily v celkovém pojetí tak nějak nepatřičně - a v neposlední řadě mně nadělalo hodně radosti totální kanadské pokoření, neboť i já jsem tím divákem, který aroganci nefandí a javorovým listům nepřeje vítězství, i kdyby nastoupili proti samotnému peklu. Chtěla jsem původně udělit hvězdy tři, ale jak se tak poslouchám, přesvědčila jsem se, že to na ně ve skutečnosti nevidím. (27.12.2013)