Režie:
Wes AndersonScénář:
Wes AndersonKamera:
Robert D. YeomanHudba:
Alexandre DesplatHrají:
Ralph Fiennes, F. Murray Abraham, Mathieu Amalric, Adrien Brody, Willem Dafoe, Jeff Goldblum, Harvey Keitel, Jude Law, Bill Murray, Edward Norton (více)VOD (4)
Obsahy(2)
Pan Gustave (Ralph Fiennes) je legendou mezi hotelovými zaměstnanci. V bezčasí mezi dvěma světovými válkami, v bohem zapomenuté zemi, kde toho nepříliš funguje, je luxusní Grandhotel Budapešť oázou spolehlivosti, již zosobňuje právě tento šéf hotelového personálu. Přání svých hostů plní pan Gustave, ještě než jsou vyřčena, a většinu z nich navíc zcela nezištně miluje, a to i ve fyzickém slova smyslu. Když mu jedna taková vděčná zákaznice odkáže mimořádně vzácný obraz a vzápětí navěky zavře oči (ne zcela dobrovolně), nejenže náhle závratně zbohatne, ale navíc se stane trnem v oku naštvaných pozůstalých, terčem nájemného vraha a hračkou v rukou místní policie. Ve všech těchto nevděčných rolích mu pomáhá obstát jeho osobní šarm a mladý pikolík Zero Moustafa (Tony Revolori), z něhož chce vychovat svého nástupce. (Cinemart)
(více)Videa (15)
Recenze (1 439)
Další prapodivná parta okolo Wese Andersona se znovu musí obejít bez mé tiché vzdálené podpory. Holt nikdy nebude mít oblíbencem, nejde o to, že se filmová historie kvůli Grandhotelu Budapešť určitě přepisovat nebude, ani o to, že v mé sbírce mít místo nikdy nebude – jednoduše piju úplně jiné kafe. Jeho látka (východoevropská road movie) nemá směr, nemá hlavní postavu, nemá příběh, je „jen“ dalším intelektuálním gulášem a plněním další velké fantazie. Víc než patnáctka známých hereckých jmen ještě jaro nedělá. Možná je to přístupnější film než jeho předchozí, ale i tak si mě nezískal. Spíš jsem mu to nedovolil. ()
Je to jako líbezné pohlazení. V době, kdy film představuje čistokrevný byznys a hlavní herečka má mít místo hereckého nadání raději trojky kozy (nestěžuji si), přijde jedna geniální hlavička s filmem, který tak nádherně a přitom neambiciózně propaguje a hlavně oslavuje smysl filmového průmyslu jako takového. Milý příběh plný pohybu, dynamických zvratů a ztřeštěných postaviček, z nichž každá zvládne zaujmout již svým stylizovaným zevnějškem. Kdyby Anderson tvořil na začátku dvacátých let, byla by z něj nesmrtelná ikona a snad i živoucí legenda, takhle to má výrazně těžší, jelikož trendy se zásadně liší a mluvený dialog mu v jeho filmech ne vždy stoprocentně funguje. Přesto velká paráda a další výtečná role pro Ralpha Fiennese.. 85% ()
Všechno stojí a padá s režií Wese Andersona. Dokáže prodat jak zvláštní stylizaci, tak absurdní příběh, ale bez něj jde "pouze" o prověřenou splácanici vtipných (někdy více, někdy méně) scének. Ten film nenudí, je hravý, svižný s výbornými herci. Problém je, že inovace najdeme pouze v tom pozlátku a ne uvnitř. Filmová magie skrývající další prázdnou ódu neuvěřitelného života, který už prostě nedokáže ničím strhnout. ()
Na minulé zastávce u Měsíce jsem se začínal bát, že už Wes jede jen na volnoběh. Naštěstí mylně. Tenhle staromil totiž znovu začal stavět vlastní světy a čaruje tak silně, že se nestačím divit. Z kamerově okouzlujících scén (muzeum) přechází do groteskních (Winter Games) a jen pár vteřin po zdánlivě neškodném okamžiku nečekaně zatuhne krev v žilách. A i přes všudypřítomnou optimistickou atmosféru má jeho milované ubytovací zařízení tak silnou nostalgii po starých časech, až u toho několikrát zabolí u srdce. Na nejvyšší hodnocení to kvůli několika dějovým překvapením o malý chlup nestačí, ale to nic nemění na tom, jak zaskočený a fascinovaný zůstávám. Protože pokaždé, když už se zdá, že se tahle rozhrkaná lanovka musí zákonitě zastavit, přijde vítaná známá tvář a jede se dál. ()
Řekl bych, že Anderson se tu zatím nejvýrazněji vydává cestou vícevrstevnaté historické reflexe, a to jak dějin umění (filmu, literatury...), tak reálných světových dějin. Lépe řečeno, ústředním tématem Grandhotelu Budapešť je poměrně neotřelá úvaha nad vztahem skutečnosti a fikce, která se tu soustřeďuje do celkem čtyř vypravěčských linií. Nejde ale o žádné Inception nebo Atlas mraků, kde by jednotlivé linie měly zhruba stejné množství prostoru, nebo se mezi nimi alespoň pravidelně přeskakovalo. Ty vnější (meta)fikční rámce, které ohraničují dobrodružný příběh Zera a Gustava H. jako matrjoška, slouží spíše jako podnět k přemýšlení ex post. Jedna věc je, že tu máme co dočinění s fikcí jakožto přiznaným konstruktem, což Andersonovu hračičkářství, které v sobě eklekticky mísí vlivy animovaného filmu, počítačových her, grotesky a bůhvíčehoještě, konečně dává rozumné opodstatnění. Zatímco tedy v minulosti byla Andersonova nezaměnitelná "weird" poetika obhajovaná především jako režisérovo unikátní (a konzistentně rozvíjené) autorské vyjádření, v novém filmu k sobě nachází pevnější oporu. Přijdou mi proto nemístné všechny výtky vůči vyprázdněnosti a manýrismu, když právě onu excesivní stylizaci tady opodstatňuje noření se do hlubin několika fikčních rovin, ve kterých se přiznaně deformují malé i velké dějiny. Do určité míry je proto Grandhotel Budapešť příbuzný s Hanebnými Pancharty, protože stejně jako Tarantinův film vypráví alternativní verzi událostí okolo druhé světové války, kterou současně spojuje s historií kinematografie. Anderson v tomto druhém ohledu sice není tak komplexní, ale v propadání se do hlubin fikce například zohledňuje dobové konvence, tzn. že v té nejzásadnější linii vyprávění odehrávající se ve 30. letech se nám obraz zcvrkává do akademického formátu a nabízí už zmiňované narativní a stylistické vzorce příznačné pro onu dobu (Hitchcock, Lubitsch...). Vzhledem ke vzpomínané čtyřrovinové skladbě filmu přitom nejde jen o další hru na přepisování dějin nebo neoriginální práci s nespolehlivým vyprávěním, ale o vtipnou a důmyslnou rozpravu nad úlohou fikčního díla v celé jeho šíři. Narážím totiž hlavně na ten nejméně nápadný, úplně vnější rámec s holčičkou a sochou, v němž se klíčové (doslova!) atributy ústředního příběhu (které si spojujeme s pohnutými osudy postav) najednou stávají zmnoženým, vyprázdněným fetišem spojovaným se jménem autora, kterého po smrti uctívají jeho čtenáři. Takže se tu postupuje od samotné fikce, přes její vyprávění, tvorbu až po její recepci. Nejen proto se domnívám, že jde zatím o Andersonovo vrcholné dílo, které navíc neuvěřitelně puntičkářsky pracuje s filmovými formálními prostředky (střih, kamera, mizanscéna, motivace...), jimiž suverénně vytváří humor a iluzi zabydleného fikčního světa, do něhož je radost se vracet. Vynikající film, který dle mého názoru potvrzuje status Wese Andersona jakožto auteura s nejvýraznějším rukopisem (když počítám anglo-americkou sféru), který časem bude stejně vzývaný, analyzovaný a velebený jako dnes Kubrick nebo Scorsese. () (méně) (více)
Galerie (148)
Zajímavosti (42)
- Tilda Swinton (Madame D.) trávila dlouhé hodiny v maskérně, aby vypadala o 31 let starší. V době natáčení jí bylo 53 let. Obvykle byla v maskérně kvůli roli čtyřiaosmdesátileté ženy každý den pět hodin. (jenik71)
- Do role Madame D. byla původně obsazena Angela Lansbury, ale musela odstoupit kvůli práci na divadelním představení "Řidič slečny Daisy" a byla nahrazena Tildou Swinton. (Dr Lizal)
- Obraz "Chlapec s jablkom" namaľoval pre film súčasný anglický maliar Michael Taylor, na ktorého sa s požiadavkou namaľovať ho obrátil v roku 2012 režisér Wes Anderson. (Laslo)
Reklama