Ivanovo dětství

Pozoruhodný film, kde okamžitě upoutává kompozice obrazu a kamera samotná. Střídání pohledů mezi realitou a snovými sekvencemi je velmi působivé - zejména svým výtvarným zpracováním a používání kamery. Snové sekvence svou slunností, nedotčenou přírodou a radostí kontrastují s realitou, která odráží chlapcovu zatemnělou a pokřivenou mysl následky války (scéna v malé místnosti s baterkou na mě udělala opravdu velký dojem!). (17.06.2007)

Sovětské válečné filmy z této doby bývají mnohdy osobitým zážitkem, jejich tvůrci dokázali natočit příběhy obyčejných jedinců zasažených krutou válkou s nebývale poetickým nádechem. Ale v Ivanově dětství bylo na můj vkus občas té lyrizace až moc.. až natolik, že narušovaly nejen kontinuitu děje, ale hlavně i celkovou působivost snímku. Na romantickou pasáž se zdravotní velitelkou Mášou v líbankách nad propastí v lese asi nelze tak skoro zapomenout, ale právě ta moc se zvyškem dění neměla moc společeného. K mému překvapení se taky musím chtíc-nechtíc přidat na stranu cenzorů, kteří příliš nepobrali smysl závěrečné scény s Ivanem a dívkou na pláži – jakoby patřila na úplně jiné místo ve filmu (spíše začátek), než po scéně, kdy se z náhodně odfouklé listiny dovídáme konec osudu Ivana, který zemřel před několika měsíci. Největším kladem je určitě velmi invenční kamera, která v kompozičně netradičném vyprávění nachází své bohaté uplatnění, záběry ze studny či břízového háje dovedou vizuálně okouzlit a temné scény s plavením na loďce po lesním močálu zase zapůsobit úplně jako z apokalypsy. I celá tahle válka vyznívá občas jako apokalypsa (např. i ve scéně se stařcem v zbombardované vesnici či s letadlem v písku) a zpracování se neubrání až vyloženě surrealistickým výjevům (viz. dvojici mrtvol u řeky držící nápis "Vitejte u nás") a celkově určitě souhlasím, že jde v rámci žánru o nesmírně originální film. Ač nevím, v případě válečných dramat asi víc ocením tradičně vyprávěné silné příběhy typu "Vyšší princip", než silně umělecké experimenty. Jaksi jsem čekal hlubší emocionální prožitek, silných momentů byla sice řada, ale ve větším množství se ke mně dostavilo vyčerpání ze sledování a prozatím, ač rád bych, nedokážu sáhnout po čtvrté hvězdičce. Výkon hlavního dětského herce ale určitě vnímám jako hodně povedený, dle mého názoru je Nikolaj Burljajev i mnohem lepší, než tolik oceňovaný Ivan Jandl v Poznamenaních (1948). 70% (12.09.2020)

Pochmúrne ladený príbeh o chlapcovi, ktorý musel predčasne dospieť pokiaľ sa nechcel zo smútku zosypať. Obrnenie sa pred vonkajším vplyvom a stvrdnúť na kameň je tou najlepšou duševnou obranou keď už človek príde o všetko a ťažko ďalej pre niečo žiť, snáď len pre pomstu. Snímkom sa tak ťahá ťažký závoj šedivej, clivej, viacvýznamovej symboliky osobnej drámy malého chlapca, vo vizuálnej rovine plný smutných vŕb, spálených miest ale aj nádherných prírodných scenérií. Môj prvý Tarkovskij a hneď takáto pocitová lahôdka. 85/100 (26.10.2015)

Pro mne bezchybné...velmi silné psychologické drama. Sugestivní, mistrně nasnímané a zrežírované, excelentně sehrané. Osud jakéhosi Ivana, jednoho z miliónů, kdesi daleko na východě. Příběh dítěte, které vzpomíná na dětství. Stejně, jako dává režisér Ivanovi možnost zasnít se, na chvíli utéct, tak vybízí i diváka k vlastní představivosti. O bezcitnosti války...nacistické zrůdnosti...o (ne)lidskosti v člověku. (24.08.2016)

(2x) - Stejně jako na počátku Andreje Rubleva se vznášíme (tentokráte ve snu), abychom tvrdě dopadli do reality skoro hororovým střihem. Anebo to není realita? Ale je, tvrdá a neúprosná, 2. světová. Rusové vždycky točili zajímavé válečné filmy, ale Tarkovského prvotina je výjimečná a zarážející zároveň. On ten Ivan Bondarev není jen tak ledajaké dítko prožívající si hrůzy války. Je vojenský vyzvědačem. Proto, aby se dítě stalo takovým odvážlivcem musí být pádné důvody a nátura. Důvodů uvádí Tarkovskij několik v Ivanových snových vizích (ad vize-tak spektakulární prolínání snů a reality, manipulaci s kamerou, pozadím a symboly jsem neviděla do Potěmkina, ale to se netýká jen Ivanových snů...viz. dále), ale i během děje je naznačeno, kolik toho Ivan prožil a jaký byl jeho pohnutý osud. Nic ale není tak mrazícího a zneklidňujícího jako sám Ivan. V prvních minutách jsem pochybovala o tom, zda je to vůbec chlapec. Svoji odvahou (převyšující i některé dospělé vojáky), zapřísáhlou nenávistí k Němcům, duševní vyspělostí a neutuchají touhou po jediném-pomstě je spíš plátnem obrazu válečného Ruska, na něž byly namalovány jen krutosti války a nic jiného. Jen ve snech se mu vrací vzpomínky na štěstí...a o to je po probuzení větší jeho odhodlání. I film je stejně vyhrocený jako Ivan-co chvíli nás znepokojuje kamera s jejími s extrémními úhly záběru, nápaditými kontrasty (břízový háj), snovými variacemi, symboly.. hudba s vysokými tony ztrácí na libozvučnosti, neustále někde něco kape, vrže. Takže se spojením těchto prvků dosahuje napětí, zaujetí a i ten tísnivý pocit u srdce se může dostavit. U Ivanova dětství platí, že forma převážila obsah (příběh filmu je pro dnešního cinofila poněkud okoukaný), ne proto, aby se film sám stal přehlídkou mementujících obrázků s hororovými artefakty, ale aby příběh získal více rovin působnosti. Co? Nový oblíbeňák? Jo! Započítejte mi ho. Kolikátý už? Nepočítám to. Ale stojí za to. Víc než Andrej Rublev. (26.07.2006)