Solaris

Tak jako jsem nikdy nijak zvlášť nepřišel na chuť Lemovi knižnímu, tak jsem zdá se ani moc nepřišel na chuť Lemovi zfilmovanému (což vlastně třeba díky Irarii XB1 není tak docela pravda, ale... Jedeme dál), v téhle podobě je totiž docela nudný, zbytečně dlouhý a s absencí jakýchkoliv emocí, přestože je na nich celý příběh postaven. Což je vážně docela škoda, protože Tarkovskyj je skvělý režisér (byť jsem od něj ještě neviděl tolik věcí, kolik by bylo záhodno) a z řemeslného hlediska je film perfektní, jenže co na tom, když hlavní postava působí jako bezcitný vrah nezletilých morčat a stopáž s víc jak dvěma a půl hodinama musí být zaplněna zbytečnou a nic neříkající bez-scifiální vatou. U bratrů Strugackých se to holt povedlo lépe (a jejich knížky mě taky baví o něco víc). /a jak nesnáším US remaky, taky se na něj díky střídmé stopáži a obsazení když už ne přímo těším, tak jsem minimálně zvědavej/ (22.11.2014)

Solaris je film fascinující - z mnoha důvodů. Na své si přijdou například oči - obrazy, které Tarkovský servíruje, jsou splněným snem každého vizuálního gurmána - nikoli však vizuálního jedlíka. Nikdo nedokáže natočit vodu působivěji než on - je jedno zda proudí v potoce, padá z nebe či je uvězněna v nádobě. A není to jen voda, která je nádherná. Solaris je i film výjimečný myšlenkově. Něco je jistě již dílem autora předlohy Stanislawa Lema (konkrétně Solaris jsem bohužel zatím nečetl). Konečně, "identitami" věcí a lidí se Lem zabývá v mnoha svých dílech, v Solaris tu máme Hari pozemskou a Hari "oceánskou". Je skutečná jen ta první? Obě? A když obě, jsou totožné? V čem tkví její podstata? A můžeme tuto podstatu vůbec poznat? Tyhle a mnohé jiné podobné otázky Lem zkoumá ve své tvorbě z různých úhlů pohledu. Vzpomenu si třebas na sbírku povídek "Hvězdné deníky", ve kterých je ústřední postavou Ijon Tichý - takový Jára Cimrman budoucnosti. V jedné povídce se nachází nebezpečná planeta, na které co chvíli někdo umírá. Leč to nevadí, neboť každý je hned nahrazen připravenou naprosto identickou zálohou. Kolikrát si člověk ani nevšimne, že zemřel. V jiné povídce nechává Lem Ijona dehydratovat na prášek a pak po zalití rehydratovat do živoucí podoby. Jednou však vzniknou Ijonové dva. Jindy časové víry dávají vzniknout různým Ijonům. A úterní to vidí vždy jinak než středeční. Nakonec je Ijonů tolik, že musí pořádat konference, aby se nějak dohodli. A jindy zase u Lema postavy projdou takovou fyzickou a duševní proměnou, že před a po proměně vidíme úplně rozdílné bytosti. Je to jedna nebo dvě bytosti? K Lemovu pohledu však IMHO Tarkovskij přihodil něco specificky svého. Doufám, že se nepletu, když řeknu, že tím něčím je, mimojiné, jeho víra v boha. Vždyť oceán Solaris má moc tvořit a může být schopen milovat celé lidstvo. Tarkovskij je pro mě jedním z mála režisérů, kteří dokáží víru prezentovat tak, že i mně, ateistovi nejtvrdšího ražení, to přijde fascinující. Málokdy tvrdím, že film je nadčasový, skvělý, úžasný a dokonalý. Ale Solaris pro mě takový je. (Poznámka pro autora: Komentář přepracovat) (29.10.2007)

Úžas! Asi dvakrát sa pristihujem pri duševnom premiestnení na onu vesmírnu stanicu, ktorej útroby a čudesná posádka hypnotizujú môj mozog do najkrajnejších sfér prijímacie radiácie. Znepokojenie, núdza, blúznenie, ale aj hypotetické rečnenie či zakódované prihováranie sa jeden k druhému. Chovanie tamojších vedcov ozaj odpovedajúce - úzkoprsé, stiesnené a náladovo premenlivé. Poznačení láskou k žene a citovým rozpoložením Tarkovskij na plátno otláča svoj (mierne modifikovaný) autorský rukopis, kompozícia obrazu je fenomenálna a narábanie s tichom vyvoláva vábivé mystično na ktoré pristupujem hneď od odlepenia sa od Zeme. "Solaris" netrpí dĺžkou, to recipient trpí neschopnosťou pohltiť tento umelecký smaragd. "Solaris" není iba filozofickým sci-fi opusom, je tiež nenútenou modlitbou pre tvora s dávkou sebareflexie a existenciálneho opytovania sa. (03.03.2010)

„BERTONOVO VĚDOMÍ SAMIOZŘEJMĚ MOHLO BÝT OVLIVNĚNO BIOPROUDY OCEÁNU SOLARIS, KTERÝ JE, JAK UŽ VÍME, NEJEN GIGANTICKÝM MOZKEM, NÝBRŽ I SUBSTANCÍ, SCHOPNOU MYŠLENÍ…“ /// Tak z tohohle může normální osobě, která očekává normální film, jedině hrábnout. To říkám předem, páč patřím k těm, kterým toho Tarkovskyj dosud moc nenakecal. Auto projíždí 5 minut tunelama a městem, beze slov… ty vole, tohle mohlo mít klíďo 5 hodin! Nejsem kretén, nečekal jsem technicky precizní kousky, ale těšil se na hluboký myšlenky, který by rozšířili mý obzory a já pak mohl perlit jako Platón (nebo někdo jinej). Nakonec bych se mohl slušně živit jako Růža, co ji nutili chrápat. Nechtěla, furt sebou škubala a nakonec… já to vydržel. Čelo vomlácený, ale kde nic, tu nic. Čekám na ty myšlenky, na konci začnou rozjímat vo konci života a po 160 minutách se dočkávám zajímavý pointy. Na tohle jsem ještě moc mladej. (nebo úplně blbej!) /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stejnojmennej román, kterej napsal v roce 1961 Stanisław Lem, číst nebudu. Neznám ani Soderberghův film. 2.) Páč u nás doma je Andrej Tarkovskij oceňován pro svoji svižnost a filozofickou stručnost. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (08.02.2015)

99% - První dojem -naprostá magie. Protože jsem tehdy při filmu začal horečnatě přemýšlet o jeho zajímavém tématu, a "co, kdyby se to stalo mně", uniklo mi mnoho detailů. Na podruhé jsem si to užil mnohem víc. Tarkovský zde vtváří dva fascinující kontrasty: Sci-fi dovnitř vesmíru, a sci-fi dovnitř člověka a jeho mysli. V čem jsou si tyto žánry blízké vám hned bude jasné. Velká pastva pro oči (nenapodobitelný režisérův rukopis... voda...), uši (zejména neuvěřitelné mluvící zvuky místo hudby), a duši... (ono mentální sci-fi..). (18.07.2006)