Solaris

S Tarkovského tvorbou jsem vždycky měl trochu problém, až příliš zřetelně je vidět, že vlastní umělecké vyjádření je pro něj vším a divák ho ani v nejmenším nezajímá. Mohl si to dovolit, protože tvořil v zemi, kde komerční stránka věci nehrála roli. O Solaris se dá napsat totéž, co o Stalkerovi, jen s tím rozdílem, že Solaris natáčel Tarkovskij s podporou sovětských oficiálních kruhů. Po velkolepém úspěchu Kubrickovy Vesmírné odysey 2001 chtělo sovětské vedení natočit podobný film, kterým by Američany trumfli nebo přinejmenším dokázali, že na to taky mají. Volba padla na Tarkovského, který měl pověst mimořádně talentovaného tvůrce. Jako literární předlohu si vybral stejnojmennou novelu Stanislava Lema. Ten byl mimochodem Tarkovského verzí mimořádně znechucen a prohlásil, že měl sto chutí odejet do Moskvy a seřezat ho holí za to, jak zprznil jeho dílo. Otevřeně řečeno, problém není v tom, že by Tarkovskij natočil špatný film, ale myšlenková východiska Lema a Tarkovského jsou zcela rozdílná. Dá se říct, že Tarkovského verze je to poslední, co chtěl Lem svým čtenářům sdělit. V Tarkovského filmu se projevují jeho silné stránky, to znamená smysl pro obrazovou kompozici a filozofické ladění. Stejně jako u Stalkera vůbec nejde o žánrový film, což ale v tomhle případě vadí víc. Je to velmi pomalý snímek, který není pro každého. V mém relativně nízkém hodnocení se odráží znalost literární předlohy, která je mi zkrátka bližší. Celkový dojem: 55 %. (02.02.2008)

Technicky brilantní a myšlenkově neskutečně na výši. Občas dokonce až nedosažitelné. Tarkovskij je ve své abstrakci na diváka velmi náročný a ve své sféře filozofie mu neulehčuje ani sekundu svých rozvláčných vizí. Všechna nepřístupnost je ale smazána krásně prostým ústředním tématem konfliktu nejzoufalejšího citu a chladně nicneříkajícího vědeckého výzkumu. A hlavně vám ručím za to, že když se necháte pohltit, nedostanete většinu výjevů díky jejich mnohoznačnosti z hlavy. (10.08.2007)

Ano, souhlasím s ostatními, šlo by tenhle film minimálně o hodinu zkrátit a vůbec by mu to neublížilo, ale.. proč? Tři hodiny jsou sice poměrně dlouhá doba, na Solaris se ale kouká velmi snadno. Čekala jsem umělecký film, a místo toho jsem celou dobu hltala každý záběr, pomalou rozvláčnou kameru, jedinečnou stmosféru, kterou dobarvovalo měnění barevných filtrů.. Jen scéna, kdy jede Nikolaj Grinko autem po dálnici, a do toho je jako hudební doprovod zuřící klavír, který připomíná malé dítě, co bez rozmyslu tříská do kláves, je tak nepochotelná, až mi přijde geniální (: Bylo to.. zvláštní, nádherné, nekomerční.. zvláštní - nemluvě o konci, který jsem s největší pravděpodobností vůbec nepochopila. (25.05.2004)

,,Když spím, neznám ani strach, ani naději, ani těžkost, ani štěstí... Díky tomu, kdo vynašel spánek." Už je to déle, co mne Tarkovský, za doprovodu Lemovy předlohy, poprvé zahnal do svých tajuplných končin, kde se tajemství nadpozemských věcí koneckonců dotýká každého jedince na Zemi a já se pořád k jeho magickému vesmírnému opusu vracím, někdy i opakovaně během roka. Klíčem pro pochopení náročnějšího filosofického díla může být i doslovnější ztvárnění v podobě stejnojmenné TV inscenace z roku 1968, která se díky scénáři a hereckým výkonům rovněž velice povedla, ale jenom mistr obrazu Tarkovský dokázal dovést tento námět do audiovizuální dokonalosti. Jsem unešen už ze samotné hudby, které se zde sice nedostává mnoho prostoru, ale Artěmjevův ústřední motiv mne vždy naladí do transu, za jehož doprovodu mne pak dojímají všechny ty krásné záběry na přírodu kolem jezírka a rodné chatky, ale i vesmírnou pouť či pokrokové velkoměsto. . . . Solaris se coby sci-fi odehrává na první pohled mimo realitu, nicméně svým pojetím a znepokujícími otázkami mívá až mrazivě blízko k otázkám lidských hodnot, smyslu života či hraníc lidského poznání... a nechybí zde ani LÁSKA. Zakázaná láska mezi stárnoucím vědcem a jeho jeho nadpřirozenou shmotněnou iluzí z minulosti jménem Hari, kdežto hranice lásky vycházejí již z samotné přírody. ČLOVĚK se stává odsouzen k poznání, byl stvořen, aby objevoval, poznával, dokázal vysvětlit příčiny, ale ne vždy je to poznání radostné... Těžko říci, kterou scénu mám nejraději, ale nikdy se neubráním emocím ve chvíli, kdy pan Kelvin se svou Hari sleduje uprostřed vesmíru ve své kosmické lodi starý rodinný film z dětství, ze zasněženého rodného kraje. Pak samozřejmě "sfilmovaný" Bruegelův obraz Lovci na sněhu, vznášející se scénu v knihovně, závěrečné překvapení a spatření domku... Tohle je po všech stránkách jedinečný vyšperkovaný skvost a přesně film, který mne nikdy neopustí. 100% (poprvé viděno v rámci Challenge Tour "Rok s největšími světovými režiséry" – 2018) (26.09.2018)

U hodnocení tohoto filmu jsem byl ovlivněn velmi hodně tím, že jsem věděl, jak dál se bude děj odvíjet. Ne, že bych četl Lemovu povídku, ale z recenzí na remake s G. Clooneyem jsem věděl, co se stane.A to jsem novou verzi neviděl. A pak, že nejsou spoilery i v recenzích! Jsou a moc velké. Tím pádem byl pro mě celý film dost nepřekvapující až na závěrečnou pointu. Geniální scéna ovšem je ta, kdy sledujete asi pětiminutovou jízdu auta po dálnici. V tu chvíli mě napadaly texty několika písní.( Kudy vede tahle cesta...., Droga dluga jest...). (06.07.2004)