Zrcadlo

Toto dílo má být nejosobnější dílo uměleckého boha Androšky Tarkovského, má vypovídat o hlubokých citech, jež choval ke své předrahé matince. Tady přiznávám, že jsem se cítil být krajně limitován, neboť jde o cit, který jsem v podstatě nikdy nezažil, ale poté co jsem jeho „láskyplný výlev“ citů zhlédl, tak jsem své obavy přehodnotil. To že děj příliš smyslu nedává, to mne nepřekvapilo (který Tarkovského film ho taky dává, že?), to že rusáci zmateně pořád něco blábolili, to už vůbec ne, jen jsem čekal (a nedočkal) na vyjádření citů k matce. Spíše zde autor prezentuje svůj postoj k ženám a rozhodně se nejedná o nic moc lichotivého. Po celý snímek mi pořád tanula otázka, které jsem nezbavil ani po titulcích. Nebyl vypravěč (Tarkovský) schizofrenik? Rozhodně tomu spousta věcí nasvědčovala, ale na druhou stranu aspoň vím, proč Lars von Trier dedikoval svého Antikrista, zrovna tomuto autorovi. Že jeho filmy nejsou pro obyčejné lidi? Toť hrubě chabá výmluva jeho uctívačů. Prý se díla Andreje Tarkovského nemají analyzovat, aspoň dle slov jejich autora. Velmi pěkné od filmového tvůrce, co si budeme nalhávat, moc takových rozhodně není. Jen mi pořád na mysl tane otázka. Proč je tedy vykládají, proč porušují svaté přání jejich boha? To vypadá jako ideální téma na analýzu. P.S. Rozhodně by mne velice zajímala její reakce na synův opus, pokud tedy ještě byla mezi živými. (28.10.2010)

Na Zrcadlo jsem se začala dívat snad pětkrát, ale pokaždé po pár minutách jsem musela přestat...měla jsem pocit, že na něj ještě nejsem připravená, ačkoliv ostatní Tarkovského díla znám a mají v mé sbírce filmů čestné místo...čekání se vyplatilo. Jeden z nejvýjimečnějších zážitků, který mě v roli filmového diváka posunul zase o kus dál. Mohla bych tady chrlit jeden superlativ za druhým, ale místo toho si vypůjčím citát Larse von Triera: "Když jsem poprvé viděl Tarkovského Zrcadlo, měl jsem dojem, že jsem z jiné planety. Ničemu jsem nerozuměl. A proč? Protože jsem se pokoušel vše pochopit doslova. Napodruhé jsem si všechno uvědomil a rozhodl jsem se nehledat v jeho filmech logiku a neanalyzovat je, ale jednoduše se soustředit na filmové obrazy a pak jsem byl doslova okouzlen. Od té doby jsem přestal filmy analyzovat. Mám k nim vztah jako k dobré hudbě, tu posloucháš a máš z ní požitek." A já všem přeju, aby si Zrcadlo prožili stejně intenzivně. Je to unikát. (10.06.2010)

Sledováno čirou shodou okolností ve stavu málem totálního fyzického vyčerpání, kdy jsem měl problém jak zůstat vzhůru, tak i usnout. Na tomto pokraji bdění a snění se mi toto zrcadlo lidské paměti vrylo do duše; a další den se mi během už obyčejnější reprízy jako zrcadlo lidské duše vrylo i do paměti jako jeden z vůbec nejsilnějších filmových zážitků. (26.01.2020)

(viděno v listopadu 2010) Můj druhý Tarkovský. Ještě se chystám na jeden jeho film a pak si chci od něj odpočinout, není to lehký tvůrce, jeho filmy člověk asi musí strávit a pak se k nim po čase vrátit. Stále jsem v něm bohužel nenašla zalíbení, což jsem ostatně trochu čekala, už podle popisů příběhů jsem tušila, že to pro mě nebude to pravé. Ale stále doufám, že se to někdy zlomí. Zrcadlo je prakticky jen sledem volně navazujících asociací, které se v režisérově mysli objevily při vzpomínání na dětství v Rusku, kde trávil čas. Proto se to těžce chápe i hodnotí. Divák jako by nevěděl, co si o tom všem má myslet. Líbily se mi recitace básní s pohledy na krajinu v pozadí, místy mě ta poetika uhranula, místy mě to nebavilo... Prostě jako na houpačce. Hodnotím, jak hodnotím, opět s příslibem do budoucna, že to snad někdy bude lepší. (29.04.2012)

Sled za sebou jsoucích obrazů, ale nic víc? A je víc vůbec potřeba? Kdybych to rozpitval, snad by mi to úplný smysl dávalo, ale ten je mi zde, upřímně, celkem jedno. Smyslem můžou být také ty obrazy samy o sobě. Nevím. Dalo by se toho napsat ještě mnoho. Ale i zde platí pravidlo, že méně je někdy více. Ale co zaručit můžu, je, že fascinovat se budu nechávat ještě mnohokrát. (29.03.2007)