U konce s dechem

Belmondo je tak trochu ona nová vlna a Patricie konzervativní filmaři z druhého břehu, ale jelikož je Patricia zároveň sexy Američanka (Godard měl přes svoji radikálnost klasické americké filmy rád) a Belmondo hulvát (oproti naleštěným elegánům v čele s Bogartem zavedl anarchista Belmondo nový étos), můžeme jasně vidět, že nová vlna je teprve na svém začátku a novátorští režiséři nejsou ještě úplně odtrženi z odkazu tradiční školy. Godardovi nešlo o to zreformovat filmový syntax, ale najít způsob, jak zachytiti civilní realitu elegantně. Proto tak dlouho trvalo, než na to někdo přišel – protože k překvapení všech se dá realita nejlépe zachytit zesilujícími formálními postupy, který můžou působit manýristicky, ale přibližují filmy všednímu životu. Tím se dává filmům švunk i přes nedějovost. I v současné filmařině se dosahuje autenticity paradoxně neautentickými prostředky přes různá zesílení obrazu a zvuku ap. Tento typ sice neodpovídá naší skutečnosti, jak ji vnímáme, ale vsugerovává nám pocit větší věrohodnosti, jak na prahu 21. století předvedl Greengrassův Bourne. Kupříkladu tradiční formuli záběr-protizáběr se Godard zatvrzele vyhýbá, místo toho rozstříhává souvislé záběry a k rekonstrukci jde přes dekonstrukci. U konce s dechem spojuje scenáristická ukázněnost Truffauta a formální radikálnost Godarda. Jistě, spousta diváků spatří ve filmu roztomilý existenciální příběh a jen nepočetná skupina stylistů bude juchat blahem nad vedením herců a použitím kamery, zvuků a střihu. (24.03.2008)

Slávny režisér nakrúti ďalší film. Okamžite sa naň vrhne celá kaviarenská intelektuálska smotánka a začína veľkolepý proces defragmentácie a interpretácie majstrovho diela. Interpretácie tak kreatívnej, že často je ňou sám majster prekvapený a priznáva, že pri nakrúcaní sa riadil intuíciou a pocitmi. Godardov film je z tohto druhu filmov. Čítal som množstvo článkov o ňom, ale videl som ho pred mnohými rokmi iba raz. Preto som bol zvedavý, ako sa na francúzsku novú vlnu pozerá senior, ktorý ju zažil v reálnom čase. Predovšetkým hviezdička dolu. Určite to nie je film, ktorý má pre mňa nespochybniteľnú hodnotu. Neupieram Godardovi obrovskú snahu nakrútiť film odlišný od filmov vznikajúcich v tej dobe, film, o ktorom sa budú viesť vášnivé diskusie. To sa mu podarilo, profesionalitu mu nikto nemôže uprieť. Horšie je to s výsledkom, najmä, ak sa na film pozerám dnešnými očami. Belmondov silený look parížskeho "štricáka", duchaplné sentencie deklamované v oblakoch cigaretového dymu určite inšpirovali časť vtedajšej mládeže. U mňa skôr neurčitý výraz tváre obvykle spájaný so slovami: "No dobre." Aj do budúcnosti však pre mňa ostáva svetlým zjavom filmu Jean Sebergová aj s postavou, ktorú stvárnila. (05.09.2017)

Od Belmonda o Belmondovi. Slyšel jsem na vlastní uši, jak se změnil život Belmonda přes noc. Byl jedním z mnoha, ale po tomhle filmu už patřil mezi těch pár, co se usadili mezi nejžádanější herce své doby. A nezbylo mu, než se s tím vyrovnávat. Později, když měl obavu, že není dobrý herec, tak se o tom zmínil Gabenovi, který mu řekl, že je dobrý, a jednou dojde tam, kam on. A Belmondo byl za ta slova rád, a poděkoval mu za ně pohledem. Díky čemu se stal Belmondo slavným? Ve filmu musí ukrást auto, "zavraždit" chlapa, nešťastně se zamilovat a utíkat... Proč "Nouvelle vague" a ve filmu? Neb právě tehdy vrcholil "Nový román", literární styl, který ovlivnil i filmaře, a pak sice ještě následoval styl "Nový nový román", něco jako ještě větší koláž jako odraz reality, která je slepencem událostí, ale ne chronologikých, ale nevyzpytatelných a antilogických. Rovněž tehdy vrcholilo absurdní drama, viz třeba Ionesco (Plešatá zpěvačka) či Benett (Čekaní na Godota). (13.09.2010)

Jako debut někoho, kdo chce světu ukázat, jak to má vypadat, jistě pěkné... Ale vzhledem k tomu, že na francouzskou novou vlnu obecně "nejsem", mě to asi ani nemohlo opravdu chytnout. Jenže co naplat - nějaký přehled mít člověk musí. A na druhou stranu musím uznat, že jestli mě všechny filmy, na které "nejsem", budou bavit takhle, bude to ok. (28.04.2012)

Ačkoliv Jiřímu Krampolovi bylo v době práce na dabingu skoro o půl století víc než Bebelovi, daleko horší je mix zvuku, který ty prasata ze Soundwave pustili do oběhu. Je to asi jako kdybyste sledovali černobílý dokument opatřený jen hudbou, a někdo v řadě před vámi si do toho hlasitě povídal. Absence ruchů a naprosto nepasující stopa hudební, obrazová a česká zvuková způsobují, že je vám po pár minutách jedno, co se děje, a už chcete tuhle hrůzu mít za sebou. Skutečně jsou dialogy v originále takhle tupé? Za příklad uvedu rozhovor v pokoji, kde JPB pořád mluví jenom o šukání a vylepaná Sebergka z toho má ukrutnou legraci, zatímco divačky ve své době asi bezmyšlenkovitě hltaly mladistvé tělo budoucí legendy. Ten kripl kolem sebe všude rozhazuje odpadky a tvůrce ani nenapadlo, když už teda vzdávají hold anarchii či co, tam nějakou kůstku svlíknout. (05.12.2015)