Indiánské léto

Je to takový klasický Gedeonův vztahový film, který je v podstatě o ničem. Možná to má symbolizovat prázdnotu a plytkost životů postav, možná něco jiného. Každopádně je to vztahová nuda. Pozn.: Opravdu je nutné do každého druhého českého filmu cpát Geislerovou a/nebo Vilhelmovou, které tam pak hrají Geislerovou/Vilhelmovou? Event. Lišku, který hraje Lišku? (08.08.2007)

Dvě naprosto rozdílné postavy, které spolu mají společné jen příbuzenské vztahy. V tomto filmu jste svědky toho, jak Tatiana vyjadřuje nesouhlas s nošením gumáků, protože "prděj", nesmyslné dialogy nikoliv podtrhující nějaký skrytý potenciál, ale utvrzující diváky v tom, že je to nesmysl. Typický rozhovor s babičkou na dědině - nikdo kdo sleduje ani netuší původ postav a ani nemůže vědět co si ty postavy myslí nebo o co jim jde. Klára je prostě uzavřená a Marie zase přesný opak. Co na to říct jiného než: "Vopijem sééé, vopijem séééé, vopijem sééé!" (22.02.2013)

Zaujetí od první minuty. Nevím proč, ale jak jsem viděla úvodní, dlouhý záběr kolejí zarostlých trávou, tak mi bylo jasné, že mě Indiánské léto bude bavit. Právě proto, že si pamatuji, jak mě snímek v 90. letech nadchl, podívala jsem se podruhé. A mám stále stejný dojem – je to moc dobrý film! Jakoby se odehrával uvnitř nějaké koule, kde je vlastní klima, kapela Brutus, kelímky s pivem, nemoderní vytahané oblečení a opatrné, vyzývavé nebo lehce otrávené pohledy. Dialogy jen podtrhují vytrženost a přitom krásně vykreslují charaktery a jejich malost. V polovině filmu už jsem ale od Kláry chtěla víc aktivity a rozhovory postav mě začaly rozčilovat. Soustředila jsem se proto na herce a hru kamery, hru s barvami (jablka, červené šaty) a pořád za tu komplexnost musím dát pět hvězd. A stále čekám, že Gedeon natočí po Návratu idiota ještě nějaký film... (16.10.2013)

Škrobené dialogy, pozérské podání, ovšem ne tak mile pozérské, jaké je třeba ve filmech Xaviera Dolana, u jehož Les Amours imaginaires by se s Indiánským létem dalo vypozorovat leccos podobného (možná ta snad zdánlivá beznaděj lidí na startu dospělosti a ve finále dětství). Docela povedený konec, nesnesitelně nudné tři čtvrtě hodinové čekání na něj. Takhle lidé nežijí, takhle nemluví - to by nevadilo, kdyby se film nesnažil o civilnost a upřímnost. Ani jedné postavě (snad se světlými výjimkami Vilhelmové) se nedala uvěřit ani jedna emoce, pokud se vůbec ona postava uráčila nějakou ukázat. Nuceně umělecké, nenuceně jalové. (15.08.2013)

Tomu říkám mistrovství dialogu. Málokdo by se v tom nepoznal. Máte babičku, jež vás po návratu z flámu (doufám, že si rozumíme v tom, že z toho flámu jste se vrátili vy, nikoliv ona) zahrnula otázkami, které byly zcela mimo mísu, přesněji řečeno z úplně jiného světa? Pak vás nejspíše Saša Gedeon tajně odposlouchával, protože tady se poznáte. A poznáte se v takové míře, že se na film budete dívat s trochu provinilým výrazem. Naštěstí vás nebude hryzat jen svědomí z nepříliš vstřícné konverzace s prarodičem, ale dostane se vám i pohledu na to, jak jste kdysi nesměle balili své první holky. Na vaší povaze pak záleží, zda se tomu budete smát, nebo budete chtít svou pubertu vymazat ze svého života. Přiměl vás někdy jiný film k podobným úvahám? Pozorovací talent je jedna strana mince, umění přenést to na filmové plátno je druhou stranou. Výsledkem je kult, kterému nedá zdaleka každý plný počet, ale kdo jej dá, ten o něm nezapochybuje. (14.02.2012)