To nejsi Ty

You are not you, I am not me, and this film is not as good as it could be. Americká obdoba francúzskych Intouchables, akurát som ženami v hlavných úlohách a bez potrebnej sily. Trocha to pripomenie aj nedávnu Still Alice s vynikajúcou Julianne Moore, no You Are Not You nepojednáva o Alzheimerovej chorobe, ale o ALS (amyotrofická laterálna skleróza) a Hilary Swank, aj keď vynikajúca herečka, v tejto úlohe nijako zvlášť nežiari. Hlavným problémom je skratovitý scenár, zbytočne veľa pátosu a prvoplánového hrania na city. Mám pocit, že všetci prácu na tomto filme vzali len z pocitu, že by mohli mieriť na Oscarové nominácie, no s priemerným režisérom to nevyšlo a film upadol do zabudnutia. Všetko je tu totiž také štandardné, že to nemá veľmi čím nadchnúť. Je to síce silný príbeh o zákernej chorobe, takže film pravdepodobne nikoho neurazí, ale s lepším režijným vedením tu mohol byť klenot. Takto vznikla len po všetkých stránkach štandardná dráma, ktorá je v samotnom závere síce dostatočne silná a dojemná, ale predošlé minúty až príliš okato brnká na city diváka a nemá na to dostatočné prostriedky – ani nápaditý scenár, ani nijako nápaditú réžiu a v podstate ani nijaké zvlášť skvelé herecké výkony (prepáč, Hilary!). CELKOVO: 3* (6/10) (29.04.2015)

Mám tyto příběhy rád. Dvě naprosto odlišné lidské dušičky se střetnou, aby si vzájemně psychicky pomohli a zároveň si odpočinuli od okolního světa, ze kterého jsou už beztak hrozně unavené. A to, že je spojí nemoc jedné z nich, je bohužel smutné, ale na takovém příběhu je třeba hledat právě spíš to pozitivno, což film i dokázal. A k tomu jsem si přidal suprové herecké výkony a bylo o kvalitní filmový zážitek okamžitě zaděláno. (17.05.2016)

Dojemný film o umírání. Tentokrát je to ALS, ale není to film o této nemoci, sám neumím posoudit nakolik bylo ztvárnění chorobných příznaků věrohodné. Nedokážu ani odhadnout nakolik film zobrazuje americký přístup k umírání. Protože pokud je alespoň něco z reálného života, je zřejmé, že se od nich máme co učit... U nás se zatím jen mluví o přístupu k umírajícím (a zaplaťpánbu, že aspoň to), dělá se toho velice málo. Tento film nám ukazuje něco víc. Ne, že starost o umírající je nějaká naše povinnost, ale právě, že takový bezpostřední dotyk smrti nám pomůže prožít lépe náš vlastní život. (15.02.2015)

Jeden ze snímků zabývající se závažným onemocnění ALS (amyotrofická laterální skleróza) a také tím, jak dvě zcela odlišné ženy, našly to nejcennější na světě, opravdové přátelství. Popravdě jsem vůbec netušila, co od filmu očekávat. Předpokládala jsem, že to je jedno z dramat, které se zaručeně bude snažit hrát na city. Ale ne, tenhle snímek je narozdíl od jiných velice realistický, milý a netlačí na pilu. Průběh filmu je pomalejší a nechává diváky se seznámit s hlavními protagonisty a nahlédnout tak do jejich života. Rozhodně nehrozí, že by se vás tento snímek snažil citově vydírat už od samého začátku. Je to film plný emocí, naděje, smutku, náklonosti a skvělých hereckých výkonů. Emmy Rossum podala velmi silný herecký výkon a hned za ní skvělá Hilary Swank a její neuvěřitelně fantastický herecký výkon; ono zahrát někoho kdo trpí onou zmiňovanou nemocí, asi není uplně nejlehčí úkol ve scénáři. Všechno jsem jí věřila. Shrnuto podtrženo, tento film je příběhem o neobvyklém přátelství a o tom, že i uplně dva odlišné světy se nakonec mohou střetnout a svým způsobem se navzájem 'zachránit'. Tento film má prostě to, co se má od dramatu tohoto rázu očekávat a to ve větší než přiměřené míře. Jo, a abych nezapomněla, kapesník mějte u sebe, na konci ho budete potřebovat. - "Thanks for the manolos, and for teaching me how to cook. But the biggest thing that I have to thank you for is that you didn't let me fuck this up, cause no one in my life has ever done that for me." (31.03.2017)

Zdravý člověk si jen těžko představí, jak se žije někomu s nemocí jako je ASL. Dokud jsme totiž mladí a fit, tak nám naše tělo přijde fajn - v ničem nás totiž neomezuje, naopak pomáhá realizovat naše vize, vynáší nás na hory, umožňuje nám se dotýkat druhých lidí, ale především být soběstační. V momentě, kdy se ovšem s tou tělesnou schránkou něco stane, se pro nás stává spíš vězením, znemožňujícím naší duši naplňovat své představy a přání a dokonce někdy i formulovat své myšlenky jako v pozdějším stádiu ASL u Kate. Nejhorší nemoci jsou podle mě ty, kdy si je člověk plně uvědomuje, ale není schopen s tím něco dělat, tj. kdy je mentálně v pořádku, ale fyzicky není. To musí být strašné utrpení. Dny proležené v posteli, kdy víte, že jste svým nejbližším na obtíž, že kvůli vám nemůžou nebo ani nechtějí prožít plnohodnotný život, že se vzdávají spousty věcí, že se i na vás začínají dívat jinak - se soucitem, lítostí, smutkem, což vám ještě více ubližuje. Jak když ten obraz sebe sama, který jste měli vytvořený a jak se vnímáte vy sami, najednou nevidí nikdo jiný, protože je uvězněný v tom ošklivém nepohyblivém těle. Musí to být neskutečně frustrující a to nejen pro stranu pacienta, ale i jeho okolí, které zase nemůže dělat nic jiného, než buď odejít od milovaného člověka nebo zůstat a sledovat jeho postupný úpadek a mizení (alespoň projevů) té osoby, kterou znali a měli rádi s tím, že prakticky jen čekají, než zemře a nemohou s tím absolutně nic udělat. Naprostá bezmoc. Asi nemusím dodávat, proč mě takový film zasáhl, podobně jako dříve Still Alice či Theory of everything. Navíc kdo může říct, že zrovna nás něco takového nepotká? O důvod navíc, proč si naplno vážit každého dne, kdy jsme zdraví a nebrat to samozřejmě. (28.08.2015)