Kdysi byli bojovníky

Film jsem viděla před lety a velmi silně na mě zapůsobil. Teď jsem si to zopakovala a zážitek stále stejný – krásný, ale drsný film. Náhled do života Maorů, pro nás trochu exotický. Natočeno velmi realisticky, skoro jsem se vžila do pocitů manželky, mlácené opilcem-manželem, která ho i přesto miluje. Dopadnout to dobře ani nemohlo, jak už to v životě chodí. Myslím, že podobné příběhy se odehrávají nejen na Novém Zélandu. (21.03.2010)

Tamahoriho režijní debut zkoumající podstatu (ne)lidské surovosti a pudového primitivismu sice zobrazuje domorodé obyvatele bez zbytečného přikrášlování, stejně tak jako se vyhýbá celkové démonizaci, avšak komplexní obrázek určitě nepřinesl. Krev otroků v zápase na pěsti s „bojovníky“ sice obstojí, ale zručnější mix charakterů by neuškodil, jelikož konfrontace na úrovni manželů, kde jasně panuje „kastování“ na vládnoucího muže a ženu v postavení téměř otroka, by se obešla i bez rozboru vztahů zděděných po předcích. To naštěstí Tamahori vynahrazuje neošizeným pohledem na potomky, kteří tvoří jediný společný element tohoto nerovného vztahu, takže největší síla celého filmu nespočívá v barových potyčkách horkých hlav a velkých svalů, nýbrž to nejúžasnější přinese scéna rodinného výletu, kdy matka před dětmi vzpomíná na seznámení s jejich otcem a následné důsledky a zvláště pak naprosto emociálně zdrcující našup, který odstartuje strom s uvázanou houpačkou. Právě tohle tvoří to nejsilnější a nejdůležitější, co má film vlastně nabídnout. Dohromady nic nevyřeší a „katarzní“ závěr je na delší polemiku, ale ten pocit, že „takhle to někde chodí nejenom na opačné straně naší planety“, je více než nepříjemný. (17.09.2006)

Velmi autentický násilný film, kterému nepochybně dominuje Temuera Morrison jakožto agresivní vychlastaný kripl, s nímž dokážou vyjít jen jeho stejně svinský kamarádíčci. Silný filmový zážitek. 80% PS: Kdyby náhodou dostal někdo "moudrý" nápad poznat podobné vypité mozky, nechť navštíví kladenské knajpy. (02.04.2011)

Velice syrové, a vzhledem k tématu depresivní drama. Jenže jde o vhled do duše Maorů, kteří kdysi byli bojovníky, patřila jim celá země, a dnes z nich jsou trosky, nejsou nic. Zbývá jim jen držet pusu a krok, a maximálně se tak opít a někoho zmlátit. O co horší je to u rodičů, jak to asi může vypadat u jejich dětí, postižených touto rodinnou a neustále s sebou nesenou kletbou? Lee Tamahori neskutečně sugestivně vtáhl do světa, který je nám cizí, ale přibližíl nám ho, jak jen to šlo. (15.02.2016)

Je to prostě pořád stejná písnička. Některá etnika mají nesporně smysl pro rytmus, tanec a hudbu a když mají možnost chlastat a pobírat dávky, je to v podstatě to jediné, čemu se celý život věnují. S tím, že ten chlast by figuroval někde na první příčce. Stejně jako u nás, ani maorský cigoš, jsa denně vožralej (jak zpívá Pepa Vojtek) nejde pro ránu daleko, a byť mu nelze upřít elegatnější zápasnický styl, než když na vás naše utlačovaná menšina vytáhne v hospodě kuchyňák, je to jinak pořád to stejné schema. Čili s ožralcem a vymaštěncem navíc to bude vždy o držku. Snaha o návrat k tradicím rodu je zde sympatická, ale bohužel v realitě již předem odsouzená k záhubě. Film o násilí, beznaději a odporu přijmout vnucená pravidla. Zde víceméně pravidla předurčující ženy jistých etnik k tomu, aby držely pusu a roztáhly nohy, když ožralý patriarcha zavelí a z toho vyplývajícví vnitřní boj s bezmocí, hrdostí a důstojností. (23.01.2013)