Způsob zabíjení

Je to zdlouhavé. Základní informace je přitom prostá: Někdejší sérioví vrazi ani dnes nečelí žádné společenské stigmatizaci a bez zábran o svých vraždách hovoří. Něco jako kdyby bývalí členové Einsatzgruppen rozšafně vyprávěli na kameru, jak v Bělorusku vybíjeli Židy a politruky. --- Šokuje nás to díky kulturní vzdálenosti. V Číně se za časů občanské války (1911-1949) dály neuvěřitelné brutality v ještě mnohem masovějším měřítku. O japonském příspěvku do této kruté historie se mluví, protože to vyhovuje čínskému šovinismu, ale Číňané Číňanům pustili žilou mnohem víc. Nikdo se tím bůhvíjak nezabývá. Současná Indonésie je dost sebevědomá, aby dokument podobného druhu povolila, ale to neznamená, že jinde nebylo ještě hůř. Třeba ve Vietnamu, a tím opravdu nemyslím My Lai. --- Orient opravdu nemá s násilím problém. Dělo se tam vždy. Námitka, že za to může Západ, je očividně lživá. Je to právě naopak. Humanismus a vytrvalá snaha omezovat násilí na nezbytné minimum je po staletí výlučnou výsadou Západu. Tak třeba v Africe bylo právě koloniální období jedinou epochou, kdy zabít souseda kvůli karamelce nebylo tak snadné. --- Naše úsilí o potírání násilí se projevuje v až hysterických reakcích na případy, kdy se Západ násilí dopustí. Nejnověji třeba v Iráku. Tenhle film je dobrý pro porozumění, jak se na násilí dívají ve zbytku světa. Hlavně to nepokládejte za nějakou indonéskou specialitu. Koneckonců i mnohý Rus vám ještě dneska ochotně dosvědčí, že Stalinova vláda byla pro jeho vlast dobrodiním. (07.09.2015)

Šedesátá léta v Indonésii a svébytné (vy)řešení situace kolem hrozby komunismu. A když se kácí les, tak létají třísky… Nastavování zrcadel demokratické společnosti částečně vzešlé z vyvraždění statisíců skrze bezprostředního zábavného staříka užívajícího si života plnými doušky, vzorného dědečka, národního hrdinu a jen tak mimochodem jednoho z vysoce postavených vykonavatelů výše zmíněného? Hrůzy minulosti, které vytvářely dějiny se dají zprostředkovat různě. Jako strohý výčet hrůz, jako portrét aktérů a jistě vás napadne ještě pár způsobů. Když budete mít štěstí, tak dostanete před kameru i některého z aktérů. Pravděpodobně se vám však nepoštěstí, že ti aktéři budou chtít aktivně spolupracovat natolik, že kývnou na zinscenování hrůz, které napáchali, protože cítí, že mladí si již neuvědomují co pro svou zemi udělali a chtějí, aby tu po jejich hrdinských činech zůstala nějaká stopa? A že se během příprav rozpovídají „jak to tenkrát oni viděli a jak to vidí dnes“? V nejsilnějších momentech (a není jich zase až tak málo) působivé, fascinující a mrazivé jako nic jiného široko daleko; nesporný problém však je, že tento kromobyčejný dokument je zprostředkován formou, která mu brání z něj dostat to nejlepší a jít až na dřeň. Naopak docela hrozí, že v důsledku uodané dvouhodinové stopáže, nenápadité formy a syndromu mluvících hlav, spousta diváků otupí (ne-li usne). A to by byla škoda již jen z důvodu, že vám autoři dají dobrý tip kam poslat (nejen) Ransdorfa s Grebeníčkem na „převýchovu“. (18.07.2013)

O kvalitach a originalite tohoto snimku uz ostatni napsali dost. Presto si neodpustim jednu zasadni vyhradu - absenci kontextu. Hned v uvodnich titulcich se divak dozvida v rychlem sledu nekolik faktickych informaci - zapojeni zapadnich velmoci v genocide, pocet obeti, atd. - ktere ovsem postradaji uspokojive vysvetleni. Jake zeme zabijeni podporovaly? Do jake miry a jakym zpusobem? Jake pro to existuji dukazy? Jakou pozici melo komunisticke hnuti? Bylo realnou hrozbou pro Indonesii? Jak byly "vybirany" obeti a byly potencialnim rizikem nastoleni komunisticke diktatury (tak treba Ceskoslovensku '48 by takova antikomunisticka ocista jenom prospela)? Vsechny tyto otazky zustavaji nezodpovezeny a komplikuji tak interpretaci onech udalosti a jejich dozvuku. V souvislosti s tim pak dochazi jeste k vyraznejsimu problemu - vzhledem k tomu, ze udalosti genocidy jsou zde vylucne nahlizeny prizmatem samotnych vrahu, kteri se od podstaty zabijeni pro vlastni dusevni klid distancuji, tento odstup se preleva i na divaka. Rozhodne bych necekal, ze se u filmu o milionove genocide budu tolik smat a o mrazive pusobivosti NEPRATELU NARODA, dokumentu z genocidy pro zmenu v Kambodzi, vubec nemuze byt rec. I pres to prezevsechno se jedna o opravdu nezapomenutelny filmovy a emocionalni zazitek. (04.03.2015)

"Act of Killing" je prvý z dvojice dokumentov o prevrate v Indonézii z roku 1965. Kým v "The Look of Silence" dostal priestor mladý lekár, ktorý sa postupne stretáva s nejedným vrahom svojho brata, krok za krokom sa dozvedá aký bol priebeh, akým spôsobom mu bol odobratý život, či sa snaží ukázať skutočnú históriu vtedajšej doby z pohľadu "poškodeného" v Indonézii, tento dáva priestor na vyjadrenie či opisovanie ohavných činov samotným zabijákom, gangsterom, ktorí boli, sú, a dlho budú pod ochranou samotnej vlády. Najviac zaráža fakt sily samotnej úprimnosti, s akou radosťou, bez akýchkoľvek výčitiek, priam s hrdosťou sebe samou títo "ľudia" dokázali zabíjať. Nuž, buďme radi (zatiaľ), že žijeme na našom malebnom Slovensku. (27.02.2016)

Staručký Anwar je milý, priateľský a populárny dôchodca. Má to len jednu chybičku - je to masový vrah s približne tisíckou obetí na účte. Silná, sugestívna štúdia masových vrahov v Indonézii 60.-tych rokov minulého storočia, ktorí si dnes pokojne nažívajú na dôchodku či zastávajú vysoké funkcie v štátnych organizáciách a vláde, a hrejú sa na výslní popularity bez akejkoľvek známky svedomia, súcitu či pochopenia svojich činov. Pre kamerami dánskych filmárov sa neštítia ničoho, prezentujú účinné vražedné praktiky, kódex obliekania, otvorene rozprávajú o napáchaných zverstvách a potom vám s úsmevom podajú ruku a odídu. Krásna ukážka politiky "keď je to dostatočne ďaleko, nás sa to netýka" - krajina, v ktorej sú deti od narodenia vychovávané v nenávisti ku komunistom, posiela medzinárodnému tribunálu v Haagu a morálnym zásadám efektný pľuvanec do tváre. Akt zabitia je jediným dokumentom, ktorý ma svojou záverečnou scénou Anwarovho uvedomenia, čo vlastne vykonal, dohnal k slzám. Videl som predĺženú verziu, a ani jednej minúty, strávenej pri obrazovke, neľutujem. Viac v recenzii. (26.01.2014)