Pompeje

Pompeje jsou přesně tím filmem, kterej než vyšel, tak už jsem četl celou kupu názorů od samozvaných odborníků, že ten film vlastně bude stát uplně za hovno. Točí to totiž Anderson a ten nikdy nenatočil dobrej film. Zdejší písálci a všeznalí odborníci měli názor jasnej ještě předtím, než film vůbec viděli. Co bych taky čekal jinýho. Já pro změnu držel hubu a čekal, až se na film podívám sám. A musím říct, že jsem byl překvapenej slušnou filmařinou, která ale byla zasazena ne do antického Říma, ale do antického Říma upraveného Američany. Ale já to překousnu. Líbili se mi herci, líbil se mi příběh a hlavně se mně líbila druhá půlka filmu, která z prostředí udělá totální peklo. Ve svém oboru tak Andersenovi nemůžu nic vytknout, tohle je prostě přesně to, co jsem od něj čekal a co jsem si také parádně užil. (11.05.2014)

Po traileri som vedel presne čo mám od Pompejí očakávať. P.W.S. Anderson je tu mnohými kritizovaný a pekne mu nakladajú. Fakt je, že extra hity nenatočil, ale osobne považujem jeho Horizont udalostí za vydarené sci-fi. Pompeje pripomenú mnoho filmov, najviac sa asi zhodneme na Gladiátorovi R. Scotta. V porovnaní s takým filmom pôsobia Pompeje ako slabý vývar. Niekoľko momentov bolo dobrých, ale plytký a čitateľný nebol len samotný dej, ale i všetky postavy. Pompeje spĺňajú všetky požiadavky nenáročnej zábavy, ale ja od filmu očakávam nejaký ten očný kontakt a hlbšie prepracované charaktery. ++Spoiler++ Keď v záverečnej scéne Atikus zlomí jediným úderom meč, ktorý už má zapichnutý v bruchu!(nie v skale!), tak som to dlho rozdýchaval. Ten meč asi vyrobili v čokoládovni Orion...Iba slabý priemer. 50%. (12.10.2014)

Pompeje? Kdeže, Popeye! Meče, sandály, romance a (filmová) katastrofa, v níž Pepek Harington předvádí mrazem u Zdi ztuhlou mimiku, Olív Oylová obdivuje jeho svaly a neřeší, jestli bude mít za pár hodin v ústech magma nebo smegma, poletující popílek plní funkci špenátu a nad tím vším otrávený Bluto Kiefer dumá, jak z celého projektu vycouvat do 24 hodin. Ani se Vesuvu nedivím - já mít pod sebou takovou blamáž taky vybouchnu. Scházel už jen Brosnan, aby vysvětlil vulkánu, že o tom kdy se bude soptit, rozhoduje on.. Když už Anderson viděl Neapol, měl to rčení dotáhnout do konce.. (06.10.2014)

Proč šijí ty nákladné kostýmy, leští meče nebo trénují choreografie soubojů, když pak přijde někdo s jalovým scénářem a natočí předvídatelné, nevzrušivé a nezajímavé vyprávění o tom, jak kluk přijde o rodinu rukou Římanů (senátor Kiefer Sutherland mezitím vůbec nezestárl), dostane se do otroctví, zamiluje se do pompejské aristokratky (viktoriánsky půvabné) Emily Browning, ona pochopitelně do něj, i když je to upocený otrok a bez tak to schytá hned při dalších gladiátorských zápasech, ale přeci je tak laskavý ke koním? Do Pompejí navíc míří i onen chamtivý senátor. Chová se jak idiot, chce se Emily dostat pod šaty a stihne pronášet neuvěřitelné věty. Ostatně jako zbytek osazenstva pod doutnajícím kráterem Vesuvu. Ten se samozřejmě také náležitě ozve a o svištění balvanů žhoucí lávy nebude nouze (pochopitelně když bude chtít někdo na plátně říct něco osudového, dají si smrtící šutry pauzu). Věčný rutinér Paul W. S. Anderson stihne okopírovat Barbara Conana nebo Gladiátora, ze svého béčkového výplachu, který se tváří zatraceně vážně (rodiče hlavní hrdinky bych předhodil lvům), nevymáčkne ani špetku napětí, emocí, případně něčeho, na co bychom si o pár dní později vzpomněli. Jo, vlastně mně v hlavě nějakou dobu určitě zůstane postava šlechetného Afričana, který břišními svaly a zřejmě stejně odolnými střevy láme čepele. Jako fakt!! A hlavní hrdina? Ten mdlý Kit Harington s vlásky za ouškem? O tom snad raději někdy příště. (08.05.2014)

Hlavní a prakticky jedinou zvláštností Pompejí je snaha zkombinovat katastrofický spektákl s antickou akcí. Ke sjednocení obou typů filmu jsou chytře využívány melodramatické konvence, neboť zánik čeká z podstaty žánru jak gladiátora, tak jedince čelícího naštvané přírodě. Vytváření příběhového „backgroundu“, nezbytného pro funkční zapojení individualistického hrdiny do vnějšího dění, zabírá zhruba polovinu filmu a je z něj příliš zjevné, jak Andersona režírování herců nebaví (pokud by někoho zajímalo, jak hraje Kit Harington, tak úplně stejně jako ve Hře o trůny). Díky tomuto základnímu rozvržení vztahů a motivů se pak na druhou stranu může až do konce věnovat PG-13 soubojům a emmerichovsky okázalé zkáze. Podívaná je to uspokojivá, ale ani ve 3D, které se připomíná pouze tehdy, je-li akce rozehrána ve více plánech (cca jedna dvě scény), ničím výjimečná. Akční scény jsou kvůli rychlému střihu a nevycentrovaným kompozicím (postavy vícekrát nesmyslně bojují na kraji plátna) nepřehledné. Kromě toho jsou mnohem přízemnější a méně videoherně stylizované než byste od režiséra Mortal Kombatu, několika dílů Resident Evilu a Rallye smrti čekali. Hry připomínají všehovšudy jen „ptačí“ záběry města (jako z RTS), které nás mají ale hlavně připravit na zmiňované žánrové prolnutí, tj. na boží rozsah zkázy, která přijde. Náboženský podtext, přesněji využití principu boží spravedlnosti, je pak jediným oživením v současném Hollywoodu tak oblíbené levicové vyprávěnky o člověku z lidu, který se vzepře mocné říši zosobňované chamtivým senátorem (Kiefer Sutherland pronese za celý film jedinou hlášku, která je vtipná, byť nejspíš nechtěně). Pompeje nejsou tak hovadsky blbým filmem jako Need For Speed, troufnul bych si tvrdit, že se v nich dokonce skrývá malý kousek historické pravdivosti, ale stejně jako pro NFS pro ně platí, že pokud na filmech neoceňujete, jak vzorně naplňují šablonu klasického hollywoodského vyprávění a žánrové vzorce, moc (u)spokojeni z kina odcházet nebudete. 65% (19.03.2014)