Birdman

Se svým menšinovým názorem budu zřejmě stejně nepopulární jako divadelní kritička ve filmu. Příznačně jediná postava, která dokázala vystihnout problém hlavního hrdiny a mimoděk i celého filmu. Stejně jako Riggan touží být hercem, zatímco je pouze celebritou, chce být Birdman uměním, zatímco je pouze komercí. Kdyby (stejně jako Riggan) nepředstíral a přiznal si, čím skutečně je, věřím, že by se mu skutečně podařilo vzlétnout mezi nejlepší filmy loňského roku. Takhle jej drží u země slabiny Iñárrituovy dosavadní filmografie – nucené metafyzické přesahy, banální moralizování nebo sadistická potěcha z utrpení postav. Oproti 21 gramům nebo Babelu Birdmanovi bohudík nechybí humor. Přestože jsou ale těžkopádné dialogy ve většině případů nakonec shozeny nepatřičným gestem nebo poznámkou (Mikeův srdceryvný monolog na střeše, Rigganovo použití autoterapeutického toaleťáku), další vývoj vyprávění dává velkým proslovům za pravdu. Kromě toho, že je Birdman filmem výstředních charakterů a přehnaných hereckých gest, sám svou formou představuje jedné směle velké gesto. Vytváření iluze nepřerušovaného toku záběrů zavání podobnou sebestředností a marnotratností, jaká charakterizuje většinu postav, současně ale slouží k tematizaci dichotomie mezi filmem a divadlem (kde se taky nestříhá), mezi skutečným a fikčním světem. Problémem těchto opozic je, že je film svým permanentně nadsazeným fikčním světem popírá. Všichni se po celou dobu chovají, jako kdyby byli aktéry velkého divadelního představení. Vystupují teatrálně, chovají se zkratkovitě (zejména urážlivě jednorozměrné ženské postavy, sloužící primárně ke zvýraznění talentu silných mužů), neustále nahlas verbalizují své vnitřní pochody a taky jejich precizní příchody na scénu přesně v okamžiku, kdy herec, kterého jsme dosud sledovali, nemá co říct a potřebuje na někoho zareagovat, prozrazují inscenovanost. Když všechno vypadá jako hra, nelze určit, kde (v rámci fikčního světa) leží hranice, za kterou začíná pomyslná realita obývaná skutečnými lidmi se skutečnými emocemi. Chápu, že rozostření dělící linie patří k ústředním motivům filmu, ale pokud je linie rozostřena od začátku, nefunguje kontrast a nedochází na této linii k žádnému vývoji. Birdman je pozoruhodný počin, nepopírám. Třeba kvůli docenění dramaturgické segmentace navenek nepřerušovaného vyprávění se na něj rád podívám znovu, ale pokud budu chtít vidět film, jehož hlavním tématem i kvalitou jsou herci, raději si znovu pustím upřímnou a nevyumělkovanou Premiéru od Cassavetse. Pocitově za tři, technika za pět. Více zde. 75% Zajímavé komentáře: ScarPoul, maddy (21.01.2015)

Prapodivný experiment a směska všeho možného s těžko překonatelným kamerovým démonem Lubezkim, jehož exhibice je zábavnější a zajímavější, než satirický příběh ala Woody Allen, kterému však chybí špetka nadhledu a odlehečení. Celé je to příliš divadelní, dlouhé, dusné s alegorickými přesahy, které mnohdy nejsou ani příliš čitelné a pekelně rozostřují jádro děje. Má to vedle kamery své klady (téměř všichni herci), ale těžko řici od kdy se dávají Oscary za něco nového, namísto něčeho opravdu dobrého. (17.05.2016)

Iñárritu je génius, vím to už od 21 gramů a teď mi to jen potvrdil. Pro mě téměř dokonalý film s obrovským přesahem, který však objeví pouze divák, který se nechá filmem unášet a přistoupí na Iñárritovu hru, jakmile se chytnete, má Vás v hrsti až do konce filmu. Ta absolutně odzbrojující forma má za následek silný, intenzivní zážitek a ani na chvíli Vás film nenechá vydechnout. Úžasná kamera, zajímavá práce s hudbou a samozřejmě výteční herci. Nejvíce mě překvapila Emma Stone, které ale hodně pomohl scénář, protože ty nejlepší slova padaly právě z úst této herečky. Že film nemá emoce? Já jsem jich teda ve filmu našla hodně a to hlavně proto, že Iñárritu nestvořil jen nějaký imaginární divadelní svět, ale na malém prostoru dokázal zobrazit reálný svět, ve kterém se denně ocitá každý z nás, a hned několikrát jsem se ve filmu dokázala najít, což by mě podle obsahu nikdy ani nenapadlo. (28.01.2015)

Znám lepší filmy o nelehkém údělu herectví a zároveň vzdávající poctu divadelní práci. Tohle je jenom takový pokus o autorský artový film evropského střihu, ovšem etablovaného hollywoodského tvůrce, kde snaha o střihem nepřerušené vyprávění (samozřejmě docílené bezchybnými digitálními kejklemi) je jen takovou manýrou, stejně jako vícekrát probíraný ztvrdlý penis Edwarda Nortona. Nedotklo se mě to, vůbec, ani myšlenkově, ani emocionálně. Vyjma scény emočně vypjatého rozhovoru s divadelní kritičkou o podstatě grafomanství profesionální kritika a pak Birdmanova slova o mrzkém vkusu průměrného přihlouplého diváka, které bych tesal do kamene. Ovšem Oscara fenomenálnímu Michaelovi Keatonovi bych z celého srdce přál, už jenom proto, jaký to je velký sympaťák a že tak trochu jeho životní osud splývá s tím Rigganovým. (28.01.2015)

Přikláním se na stranu neomráčených, přičemž respekt, dílo je to pozoruhodné a zaviděnístojící, o tom žádná. Na mé prvotní nadšení z formy ale docela brzy sednul prach nudy. Keatonovi přeju jen to nejlepší, jeho výkon je brilantní a zaslouží si obdiv. Pokud bych ale směla doporučit pecku o existencionální krizi kumštýře, tak přihřeju polívku filmu Synecdoche, New York s nedostižným Philipem Seymourem Hoffmanem. (01.02.2015)