Birdman

Se svým menšinovým názorem budu zřejmě stejně nepopulární jako divadelní kritička ve filmu. Příznačně jediná postava, která dokázala vystihnout problém hlavního hrdiny a mimoděk i celého filmu. Stejně jako Riggan touží být hercem, zatímco je pouze celebritou, chce být Birdman uměním, zatímco je pouze komercí. Kdyby (stejně jako Riggan) nepředstíral a přiznal si, čím skutečně je, věřím, že by se mu skutečně podařilo vzlétnout mezi nejlepší filmy loňského roku. Takhle jej drží u země slabiny Iñárrituovy dosavadní filmografie – nucené metafyzické přesahy, banální moralizování nebo sadistická potěcha z utrpení postav. Oproti 21 gramům nebo Babelu Birdmanovi bohudík nechybí humor. Přestože jsou ale těžkopádné dialogy ve většině případů nakonec shozeny nepatřičným gestem nebo poznámkou (Mikeův srdceryvný monolog na střeše, Rigganovo použití autoterapeutického toaleťáku), další vývoj vyprávění dává velkým proslovům za pravdu. Kromě toho, že je Birdman filmem výstředních charakterů a přehnaných hereckých gest, sám svou formou představuje jedné směle velké gesto. Vytváření iluze nepřerušovaného toku záběrů zavání podobnou sebestředností a marnotratností, jaká charakterizuje většinu postav, současně ale slouží k tematizaci dichotomie mezi filmem a divadlem (kde se taky nestříhá), mezi skutečným a fikčním světem. Problémem těchto opozic je, že je film svým permanentně nadsazeným fikčním světem popírá. Všichni se po celou dobu chovají, jako kdyby byli aktéry velkého divadelního představení. Vystupují teatrálně, chovají se zkratkovitě (zejména urážlivě jednorozměrné ženské postavy, sloužící primárně ke zvýraznění talentu silných mužů), neustále nahlas verbalizují své vnitřní pochody a taky jejich precizní příchody na scénu přesně v okamžiku, kdy herec, kterého jsme dosud sledovali, nemá co říct a potřebuje na někoho zareagovat, prozrazují inscenovanost. Když všechno vypadá jako hra, nelze určit, kde (v rámci fikčního světa) leží hranice, za kterou začíná pomyslná realita obývaná skutečnými lidmi se skutečnými emocemi. Chápu, že rozostření dělící linie patří k ústředním motivům filmu, ale pokud je linie rozostřena od začátku, nefunguje kontrast a nedochází na této linii k žádnému vývoji. Birdman je pozoruhodný počin, nepopírám. Třeba kvůli docenění dramaturgické segmentace navenek nepřerušovaného vyprávění se na něj rád podívám znovu, ale pokud budu chtít vidět film, jehož hlavním tématem i kvalitou jsou herci, raději si znovu pustím upřímnou a nevyumělkovanou Premiéru od Cassavetse. Pocitově za tři, technika za pět. Více zde. 75% Zajímavé komentáře: ScarPoul, maddy (21.01.2015)

Prapodivný experiment a směska všeho možného s těžko překonatelným kamerovým démonem Lubezkim, jehož exhibice je zábavnější a zajímavější, než satirický příběh ala Woody Allen, kterému však chybí špetka nadhledu a odlehečení. Celé je to příliš divadelní, dlouhé, dusné s alegorickými přesahy, které mnohdy nejsou ani příliš čitelné a pekelně rozostřují jádro děje. Má to vedle kamery své klady (téměř všichni herci), ale těžko řici od kdy se dávají Oscary za něco nového, namísto něčeho opravdu dobrého. (17.05.2016)

Iñárritu je jeden z těch režisérů, jejichž filmy si nechávám s klidem ujít, protože mě už z dálky neoslovují, ale trajler na BIRDMANA mě zaujal (mám rád filmy o umělcích a tvůrčích lidech, ať už skutečných či ne) a film samotný mě celkem dostal. Skvělí herci hrající herce a kamera, která se bez viditelného střihu potlouká divadelním mraveništěm horečně a nervózně se připravujícím na premiéru hry. (19.03.2015)

Konečně pořádná "komiksárna", která dělá pro prkna co znamenají svět to samé co svého času Americká noc pro film... A o jejíž kvalitách nejlépe vypovídá, že byť má formu, která je stejnou měrou strhující i pohlcující jako fascinující technickou stránkou i jejím důsledným provedením (nepamatuji, kdy byly vizuální efekty využity v tak hojné míře v bezmála každém záběru a přitom byly stále pouze "dobrým sluhou a nikoli špatným pánem", jak je dnes neblahým standardem), tak se v hlavě uhnízdí hlavně a především film samotný. Jen jsem na vážkách, jak se postavit k finálnímu aktu; není sice o nic méně vynikající než ona mozaika (ne)divadelního (ne)zákulisí, kdy "každý chvilku tahá tu svou pilku", která mu předchází, ale jak dokáže nadchnout gradací, emocemi i uzavřením Keato... Ehm, Rigganovy linie, tak kvůli plnému soustředění se na ni odkopává všechny i všechno ostatní; a to je jednak věčná škoda a poté to díky tomu budí (otázka za zlatého bludišťáka zda mylný či oprávněný) dojem ztráty tempa. Každopádně i tak nejlepší "cenám poplatný art pro davy" (a to výjimečně není myšleno pejorativně) široko daleko. (22.01.2015)

Veškeré hloubání, smutnění, klesání či sebezpytování možná v samém jádru není příliš originální - jenže ta nekonečně perfektní forma je. Po dvou dusných i ostrovtipných hodinách je pak v důsledku téměř jedno, že Iñárritu, jak už je jeho dobrým zvykem, opět přetahuje a vypráví i to, co pro pochopení či vychutnání vlastně vůbec vidět a slyšet nemusím. Keaton s Emmou Stone totiž vzájemně přihrávají i sólují v natolik strhujícím tempu, že v gradující scéně posledního představení zapomínám dýchat. (21.01.2015)