Zázrak v Miláně

Prvá časť filmu si vskutku udržiava tú povestne nadštandardne vysokú → neorealistickú úroveň, kedy sa skrátka protagonista Totò neustále »obšmieta« okolo chudobných ľudí na okraji reálneho Milána, keď by jednoducho najradšej len každému jednému chudákovi čo najlepšie (vy)pomohol, ako sa len dá, vtedy si režisér a scenárista → Vittorio De Sica, odomňa získava naozaj dosť veľké sympatie, pretože priam takmer dokumentárnym spôsobom zachycuje neblahé osudy konkrétnych jednotlivcov, ktorí sa síce nedajú úplne hneď považovať za akýchsi bezdomovcov, ktorým sa ale tak trochu predsa podobajú... Akonáhle sa snímok presunie už do svojej druhej polovice, t. j. s príchodom »zázračnej holubice« , tak odvtedy som si už pripadal, ako v Čarodejníkovi z krajiny Oz, či povedzme aj v Jakubiskovej kultovej legende → Perinbaba, áno, mám na mysli tieto eskapické rozprávky, aké odjakživa nakrúcal trebárs nadhodnotený Steven Spielberg, ktorý si vďaka tomu obmotal publikum okolo prsta ! V podstate chcem tým najmä povedať to, že sa tieto konkrétne dva filmové smery medzi sebou bijú, a tak mám pocit, že sa to k sebe príliš nehodí. A to ani nehovoriac o samom konci, keď som mal zdanie, že sa mi musí snívať. I napriek určitej kritike, je daný kinematografický počin → mimoriadne nadpriemerným, že mu tiež rád odpustím i niektoré »hluché miesta« . (04.12.2021)

Kouzelně praštěná poetická variace na neorealistické téma, natočená radostně, s neskutečnou mírou nadhledu, suverenity, z řetězu utržené fantazie a smyslu pro absurditu našeho světa vezdejšího; Císařův pekař nebo Až přijde kocour jsou proti ní zapšklé agitky, o Zlodějích kol ani nemluvě. (08.09.2017)

Neskutečně naivní a pitomoučké. Toto se chová jednu chvíli jako geniální pedagog, ale za pár minut už jedná jako neskutečný blbec. První čtvrthodina filmu je zábavná, ale pak přijde přihlouplá didaktická výchova a oslava chudých. Najdeme tu typický pohled levicového kavárenského umělce na dělníky: stačí je naučit, že pět krát pět je dvacet pět, a pak jen sledovat, jak se z těch dětinských dospělých stává vůdčí síla země. Sorry, Vittorio, co se píše v Orwellově 1984 o prolétech? Jenže taková byla doba -a odsoudit Sicu za tento film by znamenalo odsoudit i Wericha s Voskovcem, Vítězslava Nezvala a další a další. Proletariát - opium levicových umělců. (30.04.2009)

Film to není moc zajímavě natočený, je zjevné, že se to filmaři teprve učili. Film ale upoutal pozornost tehdy studjícího Miloše Formana a později se i letmo setkal s jeho scenáristy, a jak píše ve své knize, chtěl jim vzdát hold, ale upustil od toho, když viděl jak odcházejí rozčílení od producenta Pontiho (zemřel nedávno, skoro ve sto letech), a nemají zjevně náladu na hovor o filmu, a pak jim ponti řekl, že jeho dva porcelánoví psi napíší lepší scénář než tihle dva páni scenáristi.*** (10.09.2011)

Rozhodně jeden z nejoptimističtějších filmů, které jsem mohl zatím zhlédnout. Plný lidských zázraků. Komediální nadsázka i dostatečná dávka absurdity velmi povedeně kontrastuje s dramatickou, drsnou realitou, ve které se vše odehrává. Totó___milý a usměvavý človíček s nelehkým osudem, ale nevyčerpatelným nadšením pro život, soucítící s každým kolemjdoucím, má-li tedy čas, a rozdávající radost i naději...tajná přání, jejichž snadné naplnění může ovšem člověka změnit. Přirozenou pokoru náhle střídá nenasytnost a každodenní životní skromnost je potlačena touhou po všem, co mají jiní. Tento rozkol zůstává ve filmu jaksi nedořešen a proto mi závěr přišel lehce ukvapený a nedotažený, nicméně celkově se jedná o velmi povedenou, morálně zábavnou podívanou s velmi milou hudbou a skvělým herectvím. (07.01.2017)