Umělcova smlouva

Utlučen kulometnou palbou mnohosmyslných dialogů, zahlušen sebevědomými Nymanovými variacemi, ohromen groteskní výpravou, pobaven živou sochou, smířen s tím, že místo o řešení vraždy se hraje jen o troušení klíčů, místo zápletky se naznačuje mocenská přetlačovaná a místo emocí se blazeovaně kyne, nenašel jsem si pro sebe žádné pojivo, které by dalo té hromádce rafinovaných a často i půvabných jednotlivostí nějaký celistvý tvar. Buď tentokrát Greenawayovi intelektuálně nestačím, nebo se mě snaží utáhnout na vařené manýře bez náplně. (12.09.2016)

Umělcova smlouva mi svým stylem a atmosférou poněkud připoměla slavnou Zvětšeninu. Samotný děj není příliš podstatný, ale právě atmosféra šlechtického sídla a společnosti, která jej obývá, se všemi drobnými rozpory, vášněmi a intrikami, spolu s výtvarnou stránkou filmu je tím, co na filmu Petera Greenawaye upoutá. Režiséra zajímá psychologie postav, vztah dominance a podřízenosti, který se může pod tlakem okolností měnit a překonávat společenské konvence. Snímek si vychutnají příznivci historie a výtvarného umění, ono už pouze sledovat vznik jednotlivých grafik a proces tvoření, který ho doprovází, je pastvou pro oči. Samotná pointa příběhu není tak nosná a za historickou detektivku bych film neoznačil. Je to spíš tragikomedie se spoustou dekadentních prvků v chování hlavních hrdinů. Celkový dojem: 75 %. (11.07.2008)

Krásný ironický film, kde se mladý malíř Neville (arogatně dobrý Anthony Higgins) nejdříve vysmívá šlechtě a snaží se jí ponižovat, aby pak byl na konci jejími představiteli zavražděn. Neboť při jeho práci na 12 kresbách honosného sídla rodiny Herbertů, přichází na stopy po vraždě pána panství. Objednavatelkou zakázky je madam Herbert (Janet Suzman), která ve smlouvě souhlasila, že bude mimojiné malířovi po vůli. Stejnou smlouvu uzavře i s její dcerou, madam Talmann (mladičká Anne-Louise Lambert), a to na její přání. Ale všeho se zmocňuje s určitou mírou arogance a opovržení se kterým pohlíží na vyšší třídu. Zvláště, když si dobírá dva žraloky v domě, Pány Talmanna (Hugh Fraser), který se jen třese na dědictví, Noyese (Neil Cunningham), který zase nemůže pánovi panství zapomenout, že paní Herbert měla být jeho ženou. A když se malíř odhodlá pokusit zachytit stopy po vrahovi, sám umírá semlet tou společností, kterou tak svědomitě pohrdal. Výborná byla postava blázna, který ze sebe dělal sochu (Michael Feast). Zábavný film o dekadenci, aroganci, umění, sexu a vraždě. (03.01.2010)

Umelcova zmluva je predovšetkým Greenawayovou zmluvou (dosť delikátnou a ošemetnou, no stopercentne čestnou) s divákom. Divák dostane svojich "dvanásť kresieb", musí sa však dať nechať tak trochu znásilniť (ako pani domu). Napríklad nebrať kriminálnu zápletku ako kriminálnu zápletku. Smrť pána domu je tu totiž rovnako irelevantná ako smrť pána domu v Altmanovom Gosford Parku. Nemá pre film žiadny podstatnejší význam, či lepšie povedané - jeho smrť nás zaujíma len do tej miery, do akej sa vzťahuje k úvahe o povahe výpovednej hodnoty umeleckého diela ako takého. Greenawayove vizuálne atraktívne spôsoby premýšľania o realite bývajú priam deskriptívne názorné, no táto okázalá inventarizácia sveta sa v konečnom dôsledku ukáže ako falošná alebo prinajmenšom nespoľahlivá. V Topení po číslach režisér s maniakálnou obsesiou skladá stupnicu neexistujúceho meradla. V Umelcovej zmluve klasicisticky vecná kresliarska optická pomôcka vnáša falošnú ilúziu poriadku do sveta, ktorý z princípu iný ako "barokový" ani nemôže byť. Čo mám na tomto filme úplne najradšej je zdanlivo bezvýznamná a nezmyselná scéna, v ktorej pani Talmannová predstaví pánovi Nevillovi holandského záhradníka ("Pán van Hoyten je takisto umelec."), na čo pán van Hoyten k zdeseniu Nevillovmu i divákovmu pokojne spustí monológ v rodnej reči. Áno, umelec je zvláštna persona, ktorá si arogantne dovolí hovoriť čosi nezrozumiteľné, šarmantne sa pri tom uškŕňať a očakávať, že to bežný smrteľník ocení. Nie som si istý, či Greenawayovej "holandčine" rozumiem bezozvyšku, rozhodne si ju však cením ako máloktorý iný filmársky jazyk. Ak už hovoríme o jazykoch, je tu ešte aj iný jazyk, jazyk hudobný. Film sa totiž môže pochváliť jedným z najlepších soundtrackov v dejinách kinematografie. Rytmika Nymanových pseudobarokových tančekov má až diskotékový drajv, iba sa divím, že žiadny DJ z toho doposiaľ neurobil nejakú kompozíciu v štýle house music. Jediné, čo možno filmu skutočne objektívne vytknúť je nadmerný záujem o hovorené slovo, čo na jednej strane možno vyhodnotiť ako typicky barokovú opulentnosť hodiacu sa k dobe baroka, na strane druhej ako nedostatok zmyslu pre čisto kinematografické kvality, keďže film by sa mal na rozdiel od divadla rozhodne viac zapodievať vizuálnymi hodnotami. (12.08.2007)

Umělcova smlouva sice nabízí spoustu řekněme květnatých dialogů s lehce ironickým nadhledem a jistým povýšeneckým úšklebkem, ale to je tak všechno. Po nějakou dobu projekce jsem se snažil v těch rozhovorových výměnách najít nějakou šťávu, něco pořádného k zasmání, prostě nějaké živější emoce, ale buď se mi jen nepodařilo naladit na tu správnou vlnu (což nepopírám), nebo v nich nic takového opravdu nebylo. Nicméně, postupně mě film začal docela nudit a já ho jen nevzrušeně dokoukával, a to bez zvědavosti, jak to celé dopadne (ne že by na příběhu nějak moc záleželo); ostatně i konec mě tak nějak nechal chladným. Výtvarná stránka filmu mě spíš míjela, tedy s výjimkou těch kreseb. A „sochu“ považuju jen jako za jakýsi artový výstřelek (který mě iritoval). Ve skrze průměrnou podívanou nevytáhne ani (jako vždy) výborná Nymanova hudba. (13.07.2014)