Sedmý kontinent

Siedmy kontinent a 71 fragmentov chronológie náhody sú presným opakom toho, prečo som ako dieťa prepadol filmom. Nulová obrazová poetika, gradovanie príbehu či emócie. Žiadne farby ani tóny. Iba mechanické - hoci intelektuálne brilatné - filozofovanie nad hnusom či nevyspitateľnosťou sveta, úmyselne bezcitne poskladané zo statických, niekedy úmorne dlhých záberov. Bezcitne zostrihané úmyselne, pretože Haneke je rebel a nechce diváka manipulovať tým, čo robí filmy príjemne stráviteľnými (strih) či emocionálne pôsobivými (hudba). (02.06.2017)

Hanekeho sdělení o rozpadu tradičních rodinných hodnot je silně umocňováno zvolenou formou - život navenek poklidné rodiny je nahlížen vesměs skrze předměty a situace přetechnizovaného světa, ve kterém jsou čtyři členové rodiny zdánlivě spokojeně uvězněni. Toho je dosahováno nezvyklými úhly kamery, jež se v mnoha situacích úspěšně vyhýbají obličejům a stereotyp jejich denodenního počínání sledují jaksi obecně a bez možnosti vytvoření si vztahu k hrdinům (ať už kladného nebo záporného). Demoliční část přináší pro rodiče jistý druh katarze, která je podporována postavou holčičky Evy, která se ve své naivitě a nevědomosti směle účastní. Nicméně mi chybí nějaký výraznější převrat, vše přišlo tak nenápadně, symbolizováno jen průjezdem automyčkou a tedy jakýmsi očištěním. Po závěrečném sdělení, že je film natočen podle skutečné události dostává pro mě Hanekeho výrok o 24 lžích za sekundu úplně jiný význam. (30.03.2008)

Rád bych vzkázal svému kamarádovi, který mě donutil se jít na tento film podívat, že ho za to upřímě nenávidím. Opravdu mi z toho nebylo ještě pár dní dobře. Jako takový se mi pak film velmi špatně hodnotí. On je totiž natočený dokonale! Jenže pak se dostáváme na tenký led smyslu jeho sdělení a opodstatnění jeho existence. Například KRÁTKÝ FILM O ZABÍJENÍ Krzysztofa Kieslowského, který je svojí sílou a depresivností srovnatelný se snaží odpovědět na celou řadu otázek a přináší určitou vypověď o absurditě trestu smrti. Jenže tento film je jen koncentrovaným trestem a utrpením. Jaký má smysl takový film? Proč nám to Michael Haneke dělá? Někteří říkají, že je to nepodstatné a že umělecké dílo si žije po svém dokončení vlastním životem. Jelikož se ale mám veskrze rád a nerad si ubližuju, tak si budu také žít dále vlastním životem, bez filmů Hanekeho. (28.01.2011)

Precizní vertikální řez jednou zdánlivě nepochopitelnou tragédií. Haneke s mistrovskou úsečností skládá ostré střepy dlouhých záběrů všednosti, které z větší části vzbuzují u diváka nechápavý pocit banality a zároveň plíživou tíseň, která je předzvěstí třetí části. V ní Haneke provádí frontální útok obrazem i zvukem a z dosud nemotivované koláže tvoří překvapivý a brutální obraz rozkladu. Jeho chladný cynismus, profesorský odstup a racionální argumentace s cílem postihnout zdánlivě nevysvětlitelné vykazují prvky vytříbeného sadismu, s jakým tvůrce diváka trýzní náznaky a nejistotou. Dosud nejasně tušená tíseň dochází sžíravého vyvrcholení, v němž se odráží nesmírná tvůrčí kázeň, s jakou si Haneke celý klimax připravoval. Sedmý kontinent je temná, cynická a mizantropická studie zoufalství, které vyplývá z naprostého blahobytu a spořádanosti. Debut Michaela Hanekeho vykazuje všechny znaky promyšlené a dokonale naplněné metody, která z reality odkrajuje tučné nánosy klišé, odsekává fasádu idyličnosti a nechává krvácet iracionální podstatu lidské existence i pandemickou prázdnotu "blažené" moderní společnosti. (03.02.2010)

Hanekeho mrazivá reality-show, v ktorej sa postavy prepadajú čoraz hlbšie a hlbšie piesočným brehom Siedmeho kontinentu. Od rutinných obradov každodennosti skrz neosobnosť častým zaberaním hercov len od krku nižšie až po apokalyptický záver temnej drámy o rozklade buržoáznej rodiny. Haneke často užíva Bergmanovi podobné kamerové finesy, prísne dodržuje diegetickú hudbu a inzeruje hyperrealizmus pomocou správ z rádia a televízie (prechádzajúcich do filmovej reality scénou obchádzanej autonehody) čím nadobúda na uveriteľnosti. Rozprávanie, rozlámané do útržkovitých fragmentov, asynchrónnosť obrazovej a zvukovej stopy i cielená dramaturgia záberov dodržujúca dramatickú výstavbu (paralelná príprava nástrojov na poslednú večeru a finálnu deštrukciu) zasa naopak udržujú diváka vo vedomí, že sa díva na prostý film, ktorý je len režisérovou interpretáciou skutočných udalostí. Dvojaká je i gradácia a koncepcia celého filmu, ktorý dlhými precíznymi zábermi čičíka a v druhej polovici pozvoľne prechádza k príprave na klimax preradený na maximálnu rýchlosť. Tým i napriek tomu, že s odoberaním šiat zo šatníka odoberá z filmu posledné zvyšky emócií, má koniec až explozívne drastický účinok (za ktorý vďačí brilantnej psychológii charakterov). Čo však možno snímke vyčítať je až príliš konkrétna a radikálna ľavicová obžaloba, čo je známkou miernej nevyspelosti. Práve tu stráca body oproti exkluzivite Hanekeho neskorších, viacznačných filmov, v ktorých sa snúbi um a elegancia s priestorom pre voľnú interpretáciu. Druhou výčitkou voči filmu je pocit, že si občas herci nie sú plne vedomí zámeru a zmyslu konania postáv, ktoré predstavujú a plne nezdieľajú režisérovu autorskú víziu. Vo všetkom ostatnom inteligentná a precízna príprava a naporcovanie moderného západného konzumu podľa jeho vlastného návodu. A keď už nič iné, možno to brať ako čiernu komédiu, ktorá vám poradí nový spôsob otvárania šuplíkov. 80% P.S.: Mimochodom, skutočne sa nejedná o Hanekeho debut. (08.01.2015)