Prosperovy knihy

Utkal si z tej látky rovnako krásny sen ako Prospero, ako Shakespeare... a postavy i filmový svet si odel do barokových šiat mágovej mysle. Nie, tento film nie je mätúci. Je prostý. Na jednej úrovni je ostrov v podstate len alegorickým stvárnením Prosperovej mysle - mysle učenca, ktorému z hlavy tryskajú najrôznejšie obrazy, mysle mága, ktorý ovláda každú čiastočku reality, a to až do tej miery, že aj ostatné postavy hovoria sčasti jeho rečou. Všetky tie obrazy a vízie sú tu obrazmi Prosperovými a istá ich nesúdržnosť je tu vlastne akýmsi stvárnením "prúdu vedomia". Na druhej úrovni je samotný film manifestáciou Shakespearovej barokovej vízie o réžii a divadle. Vízie tvorcu, autora, ktorý tká svet zo svojich prekrásnych snov. Tak ako Búrku môžeme vnímať ako akúsi Shakespearovu osobnú rozlúčku s divadlom a Prospera ako režiséra, tak sa aj tu skrz Prospera zjavuje Greenaway so svojou láskou k baroku, so svojim svojským, postmoderným prístupom k histórii a k rozprávaniu, so svojim ironickým, až absurdným humorom, so svojimi víziami, ktorými pretvára realitu na svoj obraz. Nuž a v odkaze na Shakespeara a jeho Búrku sa môžeme opýtať: Kde sa to hodí viac, než práve tu? Greenaway sa tu akoby prepojil so Shakespearovým duchom a vytvoril absolútnu adaptáciu. Vlastne, keby Shakespeare žil, inscenoval by podľa mňa Búrku pre film práve takto. Toto nie je len prostá aktualizácia, či postmoderná hra, toto je totálne súznenie. Vskutku prekrásny nový svet. (27.08.2021)

Kdybych Shakespearovu Bouři neznal, asi by se mi ve filmu oriantovalo dost těžko. Ale ono to není ani tak podstatné - surreálné výjevy nemyslí na minulost ani budoucnost a ač jde teprve o druhý Greenawayův film, co jsem viděl, mám pocit, že právě to je jeho trademarkem - výtvarné řešení každé scény a její okamžitý účinek. Co se dekadentních shakespearovských adaptací týče, nicméně vede Titus od Taymorové, který dokazuje, že podobného efektu lze docílit i bez zbytečné dezorientace a ztráty (nebo spíš odmítnutí nalezení) nitě. V druhé polovině, když jsem si na styl filmu zvyknul, už mě pak moc nepřekvapoval a spíš jsem jen čekal, až už skončí - což je asi nejhorší, co se mohlo stát a po začátku, kdy jsem byl vyloženě fascinován, mě to mrzí. (05.08.2013)

"Renesanční sbírky měly ukázat spojitost přírodních a uměleckých forem, přechody mezi zázraky přírody a lidskými výtvory. Kunstkomora tak podávala plastický obraz světa v jeho mnohosti a šíří, podle principu přírodní filozofie a magie, že 'vše je obsaženo ve všem' (omnia ubique)". (popiska v Umprumu) Greenawayovy filmy jsou touto kunstkomorou, v níž se mikrokosmos autorovy umělecké vize obtěžkané tolika vnitřnímy obrazy temnou komorou projektuje v makrokosmos barokně přetékající mizanscény, kunstkomorou, která chce říct vše a která skutečně říká vše: nestačí jeden filmový obraz, superpozice obrazů zdvojuje listování knihou, která je definitivním výčtem všeho vědění - u Greenawaye jsou filmy třeba nahlížet jako přirozené přecházení knihy ve film a naopak, jelikož písmo a vědění mohou být v každém okamžiku estetizovány a obrazivost kdykoliv pohlcena alchymií slova, jež 'bylo na počátku' všeho a z něhož se zrodil i autorův manýrismus, v němž se jediná esence božího demiurga - režiséra manifestuje zdaleka nejen sedmerem svobodných umění, ale všemi uměleckými formami v dosahu ducha klasiky. (27.03.2023)

Nedokázal som to dopozerať ani do polovice. Vezmite Shakespearov text, deklamujte ho krásnou archaickou angličtinou a nechajte za zvukov zaujímavej hudby poskakovať, poletovať, či inak sa pohybovať nahých hercov. Občas to prerušte do diaľky vytrvalo cikajúcim chlapčekom či anjelikom, postavy zoskupujete do formácií pripomínajúcich dobové obrazy a všetko to zaznamenáte do výsledného dvojhodinového filmu. A pokiaľ sa voláte Peter Greenaway, môžete sa tešiť, ako ste zamotali šišku filmovým divákom. Mne nie, pretože som zdrhol včas, majúc o filmovom umení výrazne odlišnú predstavu. (30.09.2012)

Peter Greenaway je magický obrazotvůrce, který mě tentokrát velmi originálně, pomocí barevné koláže scén evokujících živé malby, starých písemností, kreseb a výjevů klasického „shakespearovského“ divadla přenesl ve velkém stylu kamsi do doby dávné renesance... a mně se tam na dvě hodiny ve společnosti majestnátného hereckého projevu Johna Gielguda i nečekaně zalíbilo. Moje menší okouzlení artovým filmem tentokrát častěji vycházelo z vnitřního pocitu fascinace, než z přínosu v podobě sdělení hlubších myšlenek, které bych dokázal jasněji popsat. Nicméně ač jsem tedy z Prosperových knih oproti některým předchozím režisérovým filmům (Architektovo břicho či Kuchař, zloděj...atd.) již cítil značnou převahu formy nad obsahem, ve finále mi to až na pár pocitově roztahanějších pasáží ani příliš nevadilo, protože forma dokonale podporovala navození atmosféru umění starší doby (a současně zobrazování oné starší doby v umění), kouzelně se snoubila s obsahem sbírky knih titulní postavy, často mi svou nápaditostí (včetně muzikálové části ve druhé polovině) vystačila ve zmíněném propojení s výtvarným uměním a divadlem k podmanivému a nezaměnitelnému žážitku a rozehrané útržky z královského dvora přeci jen v těch stylizovaných dialozích k něčemu silnějšímu dospěly. [80%] (24.04.2024)