John Doe: Vigilante

Já vždycky tvrdil, že vlastní děti si má člověk znásilňovat sám, a pokud mu do toho začne fušovat nějaký tlustý černoprdelník, úchylný narkáč nebo jiný narušený psychoš, měl by jej stihnout nejen spravedlivý, ale hlavně adekvátní trest. Nebojte se, nehodlám teď nosit dříví do Dostojevského topeniště, jen jsem po tomhle dostal chuť pochcat pár ležících filantropů, humanistů a altruistických filosofů, kteří nikdy nepostiženi tím, že by si s nimi, jejich příbuznými či přáteli pohrálo nějaké vypatlané hovado, svým zaníceným žvaněním vnesli Raskolnikova do dříve vcelku spravedlivého práva násilných trestných činů. Nevolám po pouliční spravedlnosti jako tuhle Džondou , jen po tom, že by měl být každý nade vší pochybnost usvědčený miláček předhozen na mazlení rodině oběti, popř. oběti samotné a že o jeho trestu rozhodně nemá co rozhodovat nějaký nezaujatý, podobně netraumatizovaný a dobře naložený čurák s definitivou. Pěkně jen vydat ke každému násilnému činu seznámek povolených tělesných újem a výčnělků, které lze v dané kategorii odstranit za pomocí drobného domácího nářadí, a hned po prokázání viny odeslat odsouzeného do péče zainteresovaných. Filmy na toto téma, kterých bylo mimochodem už natočeno pokokot a dost možná ještě výš, mají vždy tendenci poukazovat, jak je to sice príma a konečně spravedlivé, ale jak a kam se to může zvrhnout, aniž by kterýkoliv z nich, včetně tohoto, měl koule říct, že odpovídat humanitou na zvěrstvo je v podstatě zvrhlé. A tak asi budeme muset i nadále zůstat u toho, že například za to brutální vyprcání juniora proti jeho vůli je to maximálně za dvanáct a s patřičně slizkým právníkem za 5, při dobrém chování za polovic, a to v resortu, kam se bezďáci nechávají dobrovolně zavírat na zimu, protože je tam měkká postel, teplo, pravidelná strava třikrát denně, knihovna, posilka, pestrá škála dalšího kulturního vyžití a vůbec se tam nemusí pracovat. Velmi adekvátní! Avšak jinak to byl film vcelku zábavný a dobře natočený, jen nechápu, proč kromě sympatického a herecky zdatného hlavního hrdiny obsadili do dalších rolí příšerná ochotnická přehrávající polena! PS: Zatoužíte-li se odborně vzdělat, popřípadě umlátit smíchy, rozhodně si nezapomeňte přečíst kokotment zdejšího psychicky labilního narkomana a velkého správce assbookové skupiny Fetky CZ/SK s nickem Smaženic. Mojmír patrně zase vyzobal mamince z lékárničky nějaký prošlý Modafen a na „výletě“ si zatoužil děsně zachytračit a napsat další díl seriálu Dobrodružství kriminalistiky. Jen si v ráži asi popletl džondou s donžonem a běsy mu našeptaly, že zhruba už od 14. století v Anglii ustálené označení jakékoliv živé či mrtvé osoby mužského pohlaví, u níž není možné legálně určit identitu, vlastně vymyslel komisař Šerif z CSI Nottingham pro Robina Úda, než se mu začalo říkat Robin Úd. Moskalyku čichej! Mojmíre, ty už radši ne. (01.03.2015)

Na to, jakým velkolepým způsobem se to snaží variovaně pracovat s tématem zločin a trest to mělo neodpovídající béčkovou výpravu, slabší dramaturgickou (emoční) stránku, podprůměrnější herecké výkony, nevybroušenou strukturu... . Těch nedostatků tam bylo, ale snaha se cení a uteklo to rychle. Za pokus to asi stojí...52%. (25.09.2015)

Další ze samozvaných mstitelů, jehož minulost, pohnutky a charakter zpětně rozplétá novinář pomocí rozhovorů jak s policisty, tak s jinými žurnalisty a především se samotným vrahem. Zároveň se ukazuje, jaký vliv mělo ono mstitelství na samotnou společnost, která se pochopitelně rozdělilia na dva tábory. Celkově mi film sedla. Bavila mě forma, bavili mě herci a ačkoliv pohnutka, která vedla Johna Doea k tomu, aby vzal zákon do vlastních rukou, byla ta nejprovařenější z provařených, byla asi tou nejlepší, jakou mohli tvůrci zvolit. Finále mě pak posadilo na zadek a navrch bavili i neokoukaní herci. Bravo klokani! 85% (27.02.2015)

Vskutku povedená taškařice z australské provenience ve které se podíváme na sympatického sériového vraha, který zabil pouhých 33 néé náhodných obětí. Koncept tohoto filmu je od počátku obráceně a vlastně začíná tím, jak se hlavní hrdina tedy tím myslím toho sériového vraha, který si říká John Doe dobrovolně vzdává policejním složkám. Pozve si do výslechové místnosti investigativního publicistu a vypráví mu retrospektivním pohledem svůj příběh. Dozvídáme se podrobnosti určitých vražd a co je k němu vedlo. Už během jeho řádění v australských uličkách si své činy natáčí a posléze je zveřejňuje na spřátelených mediálních kanálech a na internetu. Svými činy si získává mnoho obdivovatelů a dokonce i napodobovatelů nejen v Austrálii, ale i po celém světě a dál už psát nebudu, jelikož bych spoileroval. U tohoto snímku hodně záleží, jak máte nastaveny vnitřní hodnoty spravedlnosti a co pro vás znamená zločin a následný spravedlivý trest, jelikož podle toho se přikloníte buďto na stranu pachatele nebo na tu druhou stranu. Já jsem se přiklonil na jednu stranu a nebudu psát na jakou, ale myslím si, že na tu správnou, protože si myslím, že to mám v hlavě ještě trochu v pořádku. Jinak v tomto filmu vidíme velké množství celkem originálních vraždiček, což potěší všechny oči každého milovníka krvavých příběhů o sériových vrazích. Pro mně úplně neznámí většinou lokální herci zahráli tuto šarádu brilantně a tak jsme byli mlčenlivými svědky příběhu plného napětí a atmosféry, která by se dala krájet až k překvapivému závěru o kterém nechci spekulovat, ale kdyby tvůrci natočili pokračování tohoto thrilleru asi bych se vůbec nezlobil a myslím si, že bych nebyl sám. Za mně naprostá spokojenost a proto dávám plné hodnocení a to je 100%. (23.07.2021)

Kelly toho zatím moc nezrežíroval, ale tohle si zaslouží ocenit, protože John Doe udržel mou pozornost od první do poslední klapky. Asi bych víc potlačila poselství, které vyčnívalo až příliš a divák není zase takový tupec, aby mu to nedošlo. Například závěrečné finále bylo moc vyhrocené a scénka s Adamem byla příliš dlouhá. Poměrně originální, drsné, aktuální a v každém případě pravdivé konstatování o soudní justici. Po herecké stránce se nebudu moc rozepisovat, ale příště Kelly trochu víc zvažuj výběr. (23.07.2015)