Jak jsme hráli čáru

Nečetl jsem předlohu, tak nechci soudit, kdo zakopal psa  z pořadu Věřte nevěřte. Protože ano, Rukojemník je lidsky přitažlivý a co do charakteristiky i charakteru svých postav příjemný a uvěřitelný příběh, ale dějí se jim občas poněkud příliš podivuhodné věci (ztracený spis STB, ztracená pistole, pohraničníci v akci na čáře nechávají bez povšimnutí čumily...). Potlačím-li však v sobě suchara, musím si přiznat, že takové pohlazení po duši, kde i "zlý" komunistický pohraničník je jen člověk, zapřisáhlý komunista jen otcem nemocného kluka, postarší ale pořád sexy učitelka si čte Casanovu pod katedrou a kluci zažívají všelijaká dobrodružství,  na mě prostě vždycky bude působit dobře.  Film, který sice kritizuje dobu, na jejíž tisíckrát v naší (československé) kinematografii odhalenou tvář snad již nelze vyrýt další jizvu, ale ve svém důsledku tu nakonec to čtyřicetileté jho není tím podstatným. Podstatným je smutek  dědy, který vrací syna rodičům po velmi dlouhých "prázdninách". A tak jsem se postupně proplakal až k pěti hvězdám. Přiznám se, že ta pátá je za Libušku, jejíž laskavé  herectví v Rukojemníkovi naposledy zazářilo. (10.06.2021)

CITÁT - Pod stromeček jsem si přála medvěda. Bílého............... Tak akorát tak koukám, jak to letí. Šafránková už hraje babičku. CITÁT - A když se konečně naučíš Maďarsky, bude z tebe správnej Slovák............ Trochu mi připadala, že se tvůrci snaží o vtípky, které by si divák zapamatoval. Několikrát jsem si vzpomněl na Pelíšky nebo Černý barony. Tady to ale nefunguje. Asi do půlky je to celkem nudné a i když se to pak lehce rozjede, stejně jsem si z filmu zapamatoval jen ten klobou na konci. (04.06.2015)

Mám moc rád Milana Lasicu i Libuši Šafránkovou, a mám taky rád filmy s historickými náměty. Dlouho jsem se na tento film těšil (zvláště když se psalo, že jde o slovenské Pelíšky v kombinaci se slovenskou Obecnou školu) a říkal si, že nechápu, proč má film přeci jen relativní nižší hodnocení. A taky jsem si myslel, že tomu filmu jistě dám plný počet hvězdiček. Očekávání tak nakonec bylo asi přeci jen trošku vyšší, než realita. Není pochyb, že jde o pěkný snímek s řadou silných témat (šikana, zaostalý spolužák, smrt...). Jen možná jich zde je na jeden film až moc. Občas mi přišlo, že autoři nemají jasno, zda cílí na dětského nebo dospělého diváka. Pro toho dětského zde těch vážných témat bylo podle mě až moc, dospělý zas mohl někdy mít pocit, že to vyobrazení dobových reálií mohlo být přesnější. I když chápu, že tady šlo asi primárně o to ukázat pohled na tehdejší dobu očima dítěte. Na to mi zde možná ale zase chybělo trošku více humoru. Ovšem vyobrazení zla v dětském světě (šikana) zde bylo excelentní a už jenom za toto je třeba film ocenit. Stejně tak vynikající jsou všechny scény s Milanem Lasicou (a jeho závěrečná posmutnělá píseň během titulků je krásný bonus navíc). A snad už ani nikoho nepřekvapí, jak skvěle se zde s rolí pohraničníka s lidskou tváří vypořádal Ondřej Vetchý. Ještě si neodpustím komentář k určité historické nelogičnosti ve scénáři. Že do roku 1968 nebylo možné, aby se chlapec dostal za svými rodiči do Rakouska, tomu rozumím. Ale že to nešlo v období pražského jara a že to zas najednou šlo po sovětské okupaci, to mi trošku nedává logiku. (06.02.2017)

Nepochopím, proč se slovenské filmy u nás dabují. Pokaždé to filmu ubere na uvěřitelnosti. Na druhou stranu – Jak jsme hráli čáru je skvělý už z podstaty. Dlouho jsem se nesetkal s tuzemským (popřípadě slovenským filmem), který by vážná témata (zde období komunismu) byla vyprávěna neotřelou formou v očích dítěte. Juraj Nvota našel díru na trhu a udělal to zatraceně dobře. Atmosféra byla skvělá, všechno to bylo krásně upřímné, lidské, byla radost na podobný film koukat a musím říct, že jsem si ho díky tomu moc užil. Skrytá perla v československé kinematografii, která si zaslouží lepší hodnocení než to, jaké tady aktuálně má. (25.08.2020)

Jak Jsme Hráli Čáru je "mnoho věcí", ale rozhodně není "Pelíšky po slovensku". A těmi mnoha věcmi myslím to, že je velmi široce rozkročený nad řadou silných témat, z nichž většinu sice jakoby rozvine, ale jede epizodicky jen po povrchu a nikam se nedovine (mentálně zaostalý spolužák, šikana, smrt, ...). A hlavní linku, kterou zdobí mistrovští Milan Lasica (který se naštěstí zvládl sám nadabovat do češtiny) a Libuše Šafránková (v roli babičky, která mi nevím proč výrazem připomínala Stellu Zázvorkovou a herecky nejsilnější momenty Heleny Růžičkové - a navíc to s přehledem "dává" i maďarsky, což je vpravdě historický moment:)), scénáristi s režísérem kdo ví proč "přizdobují" nesmyslnými spinpointy a naprostými haluzemi, které se prostě stanou a vůbec nic z nich nevyplyne (ztracenou pistoli nikdo nehledá, ztracené udavačské svazky, které nikdo nehledá, a jejichž přečtení rezultuje v jedinou páně Lasicovu větu, načasování hlavních událostí, ...). Od starého harcovníka jako je Juraj Nvota bych čekal výrazně větší dávku tvůrčí jistoty. Film má své silné momenty, a závěrečná scéna je emocionálně jako něco z vrcholných chvil Smrti Krásných Srnců nebo Tiché Bolesti - nebo závěrečného voiceoveru z Pelíšků. Ale celkově dost trpí slabou dramaturgií, a aby toho nebylo málo, tak i pro českého diváka nepochopitelným dabingem ze slovenštiny, který je až příliš vidět (ano, vidět), aby se to dalo přejít mlčením. Takže je to ve výsledku tak na "čáře" mezi 60 a 70%. Ale za tu sehranou prarodičovskou dvojku se uvolím dát vyšší známku. 70% (14.06.2016)