Macbeth

Macbeth mě konečně přinutil podívat se na kinematografii poněkud obšírněji. Dovolte, abych se s vámi podělil o závěry mého bádání. Nejprve jsem si filmy jako takové rozdělil na dva základní druhy. Na ty, kterým rozumím a na ty, které nechápu. První druh si necháme na příště, tam je to vcelku jednoduché; čtyři nebo pět hvězd a je vymalováno. Větší hlína je s druhem číslo dvě. Ten se totiž dá rozčlenit dále, a to až na tři poddruhy. Na film, kterému nerozumíte, protože je němý. Na film, kterému nerozumíte, i když je mluvený, protože je mluvený cizím jazykem. No a pak tu máme poddruh Pepincovy noční múry - film, který je mluvený, navíc má titulky, ale vy stejně rozumíte akorát tomu, že když se na konci rozsvítí v sále, máte se zvednout a vypadnout na chodbu. Macbeth je krásná ukázka toho, jak to vypadá, když si přečtete film a víte z toho prdlajs. (21.11.2015)

Ó běda, běda, ta sudba zlá se vrátila a od Stratfordu vítr zatuchlý zavanul k nám zas, neb Avona zurčivá tam kdys‘ žvanivou zrůdu zrodila, jíž přes čtyři století urputně brání se vzít i ďas! Zrůdu s jazykem tak hutně chlupatým, že když řitě lízala, oři ztepilí slastně řehtali. A než tehdy se prkna, co svět prý značí, nadála, ta bukva ukecaná cajdáky laciné v háv z hoven halit začala a plášť tento smrdutý stádo hovad pozérských dodnes s gustem očichává, neb údajně moudra životní přehluboká na dně žumpy té jak démanty třpytivé v přemalebném průjmu slovním spočívají. Kmán soudný, jenž přízeň žen toliko vyhledává a kmány jinými či zvěřinou seberozkošnější z duše pohrdá, však jen zívnutím mohutným čelist protáhne, věda, že povrchní sračky unylé tam jen v hnijících temných hlubinách rakoviny slovní ladem leží. Pak spánkem spravedlivých raději to blábolení domýšlivé rychle zažene a pindy nabubřelé ufonům všelikým sebestředným s radostí v koryto k večeři vyleje. Ufonům, co nevidouce osud svůj prokletý, tak kokotu kráčí v ústrety. A hle, teď hejl Mekbet, ten skotský thén, k nám z vrchoviny znovu přicválal, ‘by historkou šestákovou, žvásty oplácanou už po sté lid rozverný xmrti unudil a nejednomu hnědopichu zpychlému samohanou samolibou pravici kmitáním frenetickým ke křeči urputné přivedl. Tak zřete zas onen příběh „přemoudrý“, jak thén ten sudičkami pošahaný myslel, že přemohl i smrt, a přitom jen prostý kariéristický byl to zmrd, co na stolec královský prdel svou uvelebiti zatoužil, a tak úklady strojil, vraždil a lhal, dokud ostatní thény nenasral, a ti se na něj nevrhli a to řádění mu zatrhli. A to je vše! Už jen opona, prdelí holou k davu poklona a pičusové aplaudující s úsměvem vševědoucím ještě dobu drahnou sáhodlouze bláboliti budou, co tím čtverák ten vychytralý Vilík vlastně říci chtěl. Inu, vcelku nic! Jen cajdák laciný v háv z hoven zahalil a z rovu ďábelsky teď chechtá se, vida, jak svině hrachem žluklým pyšně dusí se v domnění, že perly blyštivé pozřely. *** Ale i tak je to dosud asi nejvýpravnější a nejstravitelnější adaptace grafomanských blábolů mentálními snoby přeceňovaného nudila a věhlasného uspávače hadů. Krásná jedna! (30.01.2016)

Takhle nějak by asi vypadala Snyderovo Třístovka, kdyby měla nějaké intelektuální ambice. Jed Kurzel mě opět nezklamal a i Justin ujde. Film je vizuálně extrémně nádherný, nejspíš každý nový pohled kamery by se dal okamžitě zarámovat a vydávat za dílo nějakého z prerafaelitů. Jenomže v tom bohužel taky trošku tkví kámen úrazu. Silná orientace na vizuálno v kombinaci s ponecháním divadelního členění na jednotlivé akty a zachováním mono/dia/logů na úkor vyprávění akcí způsobuje, že se na film velmi těžko dívá. Vytváří to totiž dojem, že se čas zastavil a nic nikam neplyne, včetně příběhu a jeho postav. Úvodní pohřeb a následný skok do vřavy bitvy ještě sliboval, že se podaří vybudovat si svůj vlastní funkční svět vymezený vůči divadelní předloze, ale z toho poměrně rychle sešlo a po většinu zbývajícího filmu už jsem měla dojem, že si vlastně "jenom" čtu Williama okořeněného o pár dalších duchů a modré oční stíny na nádherných ženách a mužích. Ne že by bylo na čtení Williama něco špatného ("Will all great Neptune's ocean wash this blood clean from my hand? No, this my hand will rather the multitudinous seas incarnadine, making the green one red." - olala, ne nadarmo je to nejslavnější bard), ale jak známo film a divadlo jsou jiné elementy a nejlépe fungují, když používají odlišné prostředky. Ale je taky pravda, že na to, jak jsem u sledování filmu trpěla kvůli špatnému plynutí brzo zapomenu, kdežto na ty atmosferické obrazy (mrtvý král na marách, mrtvé dítě na hranici, Marion v perlové koruně, abych jmenovala pár) budu pořád myslet a Jedovu hudbu budu taky poslouchat. Z herců mě nejvíc ohromil Sean Harris, kdo by to byl řekl, že v sobě ukrývá takového divocha. (18.02.2019)

Temný, ponurý a meditativně pomalý děj, syrově krásná skotská krajina, nádherná hudba, vznešený jazyk, zkrátka potenciálně silný kulturní a estetický zážitek... a polovina záběrů kinklající se ruční kamerou. Tak tomu tedy říkám ultrazhovadilá prasárna. Ale ruku na srdce - stejně mám radši horrory a scifárny, než profláknutýho středoproudaře Shakespeara. Ovšem Lady Macbeth se povedla, je ještě horší (=lepší), než jakou jsem si ji při četbě představoval. (01.02.2016)

Justin Kurzel se i v Macbethovi může oddávat tomu, co ho fascinovalo ve Snowtownu - morálnímu vákuu, které vzniká kolem krajně ambivalentních povah, zmítaných násilím a manipulativností. Samozřejmě v součinnosti s Adamem Arkapawem mocně používá drsnou skotskou krajinu jako zrcadlo nehostinného nitra dvou hlavních aktérů, kteří (snímáni především v neúprosných detailech) tvoří magnetizující středobod adaptace. Manželé Macbethovi a jejich pozvolný propad šílenství si uzurpuje téměř veškerý prostor a pokud nemá herec takové nadání zahrát na malé ploše s fascinující intenzitou jako Sean Harris, má prostě smůlu. Není to na škodu, protože Fassbender a Cotillard hrají s intenzitou, která bez problémů ustojí i nekompromisní volbu detailu a věrnost jazyku originálu, byť nejsilnější je moment, kdy uprostřed bezeslovné scény uroní Macbeth "slzu šílenství". Kurzel volí ponuré, velmi pomalé tempo, které se zhruba veprostřed ocitne v zajetí stereotypních aranžování monologů / dialogů protagonistů (zjevná vada scénáře), ale po většinu zbytku stopáže si zejména díky fascinující souhře Arkapawova oka a uší Justinova bráchy-skladatele Jeda drží velmi intenzivní náboj. Bitevní scény jsou pak na pokraji refnovského manýrismu, ale do celkového tónu "naturalistického lyrismu" mi pasují. Ano, blazeovanost Branagha se láme pod diktátem temnoty a dokonce i BBC cyklus Ve stínu koruny působí proti Kurzelově adaptaci vzdušně. V něčem má Macbeth velmi blízko k rozporuplné, ale strhující adaptaci Wuthering Heights Andrey Arnold. I on hledá v klasice pozapomenutou pachuť krve, pach potu a mazlavost bláta. A mě si získal. [80%] (23.10.2015)