Macbeth

Docela dobře jsem nechápal, proč tam tvůrci tolikrát vecpali motiv konce rodu, smrti následníků a tím vlastně pozměnili vyznění filmu, kdy se Macbethova touha po moci stává jen jedním z motivů jeho duševního magorismu první třídy (viz. scény s mrtvými dětmi, které Shakespeare rozhodně nenapsal, maximálně tak zmínil), ale pravda je, že je to na druhou stranu docela osvěžující, obzvlášť vzhledem k tomu, že tahle adaptace používá archaické, těžkopádné dialogy věrné předloze, což je pro mě rozhodnutí rozporuplné, protože na pár místech ty dialogy prostě smysl nedávají, protože odkazují k výjevům, které se do filmu nedostali. Co za to ovšem stojí je vizuální ztvárnění, které dokáže z herecky dobře natočených scén udělat něco... No prostě super, chápeme se? Dokonce tak, že to dokáže napravit i mizernou práci s choreografií v úvodní bitevní scéně (žádné štíty, žádná kopí... Vážně?). Asi bych ocenil, kdyby tam různé hrátky s kamerou a barvičkami byli častěji, takhle celý film de facto jen rámcují, ale i tak je to skvělé. Kurosawovo Krvavý trůn se mi přesto líbil víc (20.08.2016)

Justin Kurzel se i v Macbethovi může oddávat tomu, co ho fascinovalo ve Snowtownu - morálnímu vákuu, které vzniká kolem krajně ambivalentních povah, zmítaných násilím a manipulativností. Samozřejmě v součinnosti s Adamem Arkapawem mocně používá drsnou skotskou krajinu jako zrcadlo nehostinného nitra dvou hlavních aktérů, kteří (snímáni především v neúprosných detailech) tvoří magnetizující středobod adaptace. Manželé Macbethovi a jejich pozvolný propad šílenství si uzurpuje téměř veškerý prostor a pokud nemá herec takové nadání zahrát na malé ploše s fascinující intenzitou jako Sean Harris, má prostě smůlu. Není to na škodu, protože Fassbender a Cotillard hrají s intenzitou, která bez problémů ustojí i nekompromisní volbu detailu a věrnost jazyku originálu, byť nejsilnější je moment, kdy uprostřed bezeslovné scény uroní Macbeth "slzu šílenství". Kurzel volí ponuré, velmi pomalé tempo, které se zhruba veprostřed ocitne v zajetí stereotypních aranžování monologů / dialogů protagonistů (zjevná vada scénáře), ale po většinu zbytku stopáže si zejména díky fascinující souhře Arkapawova oka a uší Justinova bráchy-skladatele Jeda drží velmi intenzivní náboj. Bitevní scény jsou pak na pokraji refnovského manýrismu, ale do celkového tónu "naturalistického lyrismu" mi pasují. Ano, blazeovanost Branagha se láme pod diktátem temnoty a dokonce i BBC cyklus Ve stínu koruny působí proti Kurzelově adaptaci vzdušně. V něčem má Macbeth velmi blízko k rozporuplné, ale strhující adaptaci Wuthering Heights Andrey Arnold. I on hledá v klasice pozapomenutou pachuť krve, pach potu a mazlavost bláta. A mě si získal. [80%] (23.10.2015)

Přestože mám raději Wellesovu noirovou stylizaci, Kurosawovu samurajskou adaptaci a nakonec i tu Polanského středověkou řezničinu, tenhle artový kousek mě zaujal zajímavým nápadem (zemřelé dítě), netradiční interpretací (jak birnamský les ztekl dunsinanský hrad) i celkovým pojetím, v němž stejně důležitou roli jako postavy hraje prostředí. Hypnotický zážitek, který je nutné si dopřát v kině. (13.12.2015)

Nebýt té kratší stopáže, která do jisté míry poškodila uvěřitelnost a vývoj charakterů a taky sem tam způsobovala ne úplně plynulou návaznost scén, mohl to být jeden z filmů roku. Protože jinak je tato adaptace sice díky přesnému citování Shakespeara hůře stravitelným, ale stále aktuálním a obsahem i formou atmosférickým a audiovizuálním uměním, kombinujícím drsné středověké mocenské intriky s nádhernými skotskými scenériemi, výborné herecké výkony s perfektně fungující kamerou, hudbou i střihem, divadelnost a lyričnost se syrovou výpovědí o rozpadu mysli a pomíjivosti moci. Pomalé, tíživé a věky lehce přesahující až do dnešních dnů. Téměř každý obraz hodný zarámování, Fassbender a Cottillard (kterou normálně nemám příliš v lásce) excelující v každém hnutí obličejového svalu, v každé replice. (04.03.2016)

Macbeth není pohádka, co k tomu zrovna já mám napsat? Očekávání mých oblíbenců (flanker.27 a alchac) je ztíženo tím, že všechno rozumné k té skotské hře řekli už oni dva. Prakticky od začátku mě napadalo, že Macbeth měl problém, protože viděl mrtvé lidi. Vidiny se zhoršovaly a začal vidět levitující předměty, konkrétně dýku. Pronásledován svými činy a bludy trpce litoval toho, že se oženil. Jsem zvyklá na jiný překlad a překlad k filmu mě místy svou jiností zneklidňoval (to je jeden z těch autistických rysů), netradiční pojetí pochodu birnamského lesa mě svým nekompromisním cynismem pobavilo. Mé pedantské já pobuřoval počet čarodějek, v nichž jsem, ač jsem se tomu snažila bránit, viděla Bábi Zlopočasnou, Stařenku Oggovou, Magrátu Česnekovou a Toničku Bolavou. Kdyby byl jejich počet standardní, tohle by mě ani nenapadlo. Justine, můžeš si za to sám. Kdybys uměl do pěti počítat, tak tam ty čarodějky neflákneš čtyři. (09.11.2015)