Tanec s velrybami

Michael Poole se zabývá výzkumem chování velkých kytovců už od devatenácti let. Na Rurutu ve Francouzské Polynésii do svého bádání zapojí i Vanuiho, vnuka domorodého velrybáře. Když na jižní polokouli přichází podzim, keporkakové opouštějí vody Antarktidy a odplouvají na sever k rovníku. Tito mohutní kytovci stráví zimu v Polynésii, u Australských ostrovů. Dodnes se přesně neví, ve které oblasti Antarktidy jsou doma, prozatím to zůstává jedním z jejich tajemství. Pro keporkaky se někdy používá označení hrbaté velryby, protože při pátrání v oceánu výrazně prohýbají hřbet. Jejich latinský rodový název zní „megaptera", což znamená „velká křídla", mají totiž nápadně prodloužené prsní ploutve.
Obyvatelé ostrova Rurutu nevědí, odkud velryby připlouvají. Ale vždycky věděli, že připlují. Každoročně jednoho květnového rána vyšle tento „velrybí strom" svůj signál: Rozkvete a všichni vědí, že keporkakové už nejsou daleko. (Česká televize)