Nick Cave: 20 000 dní na Zemi

Cave stárne se ctí a Forsyth s Pollardovou o tom dokázali podat báječně sugestivní zprávu. Díky moři inscenačních libůstek, mimořádně invenčnímu střihu a charismatu hlavního představitele to má atmosféru jak bejk, náhled do Caveova tvůrčího procesu a jeho úvahy o muzice jsou ohromně inspirativní pro kohokoli, kdo se do ní snaží taky fušovat… Kdyby se to v závěru nepřehnalo s tlakem na mystickou pilu a kdyby se točilo na klasický filmový materiál a ne na studený digitál, bylo to pro mě za plný počet. — Po druhém zkouknutí, duben 2017: Ale tak jasně že se dědek stylizuje a sebedojímá, jenže to pro mě není rozhodující, učarovává mi tím, jak se i v té stylizaci (možná díky ní) dokáže s upřímností dotýkat podstatných věcí, víc pravda okolo tvorby než okolo života, ale z toho, abych chtěl slyšet životní pravdy zrovna od lehce dekadentních australských bigbítových šansoniérů, už jsem přece jen vyrost. (26.07.2014)

Vzhledem k tomu, že o Nicku Caveovi jsem před filmem v životě neslyšel, nedošlo na to, že bych řešil fakt, že nevím, kde je ta hranice mezi skutečným a fiktivním. Dokument byl natočen celkem svižně, na druhou stranu v něm jsou i delší pasáže, většinou ty hudební (krom nich je dominantní ještě třeba rozhovor s psychologem), které však vůbec nenudí. Proces skládání písní (často líbivých a dobře otextovaných), přímo koncerty, ale i ty dialogy zaujmou, co mě ovšem iritovalo, bylo Nickovo filozofování o životních pravdách (jedno velké klišé). Avšak je fajn, že došlo i na humor, který na nedostatky nechal docela dobře zapomenout. Celkově solidní 4*. (04.08.2014)

Zvláštní, z různých rozhovorů, myšlenek a recitačních seancí složený dokument jednoho tvůrčího blázna a génia. Jak popsat... Nevíte, co přesně se skrývá za polovinou těch slov, ale néjak si to domyslíte a odnesete zamýšlený dojem - co potrvá chvilku rozležet. K přiblížení jeho tvorby rozhodně napomůže. Závěrečná "Jubilee Street" dech sebere. "Sometimes it feels like the ghosts of the past are all about and crowding in, vying for space and recognition." (10.09.2016)

Jako hudebník je pro mě Nick Cave jedna velká neznámá a nikdy jsem ho neposlouchal, respektive ne vědomě. Znám ho spíše jako autora knihy "Smrt Zajdy Munroa", kde mě zaujal, protože rozhodně má literární schopnosti, které se podle všeho promítají i v jeho textech. Specifický pohled na osobnost, kterou neznám, ale která mě zaujala. (04.10.2016)

Tento dokument o výjimečné osobnosti světové hudby zcela ignoruje to, jak se podobný žánr obvykle dělává. Díkybohu. Neuvidíte žádné mluvící hlavy, žádné komentáře ve stylu ,,Nick Cave se narodil tehdy a tehdy tam a tam". Zcela v souladu se záhadnou a komplikovanou titulní osobností filmaři nedávají jasné informace, ale spíš rozehrávají fascinující, stylově vybroušenou, mysteriózní hru s divákem. Postupují spíš metodou volných asociací; o čem Cave zrovna v tomto svém životním období přemýšlel, to tu je. Ostatní ne. Nechce ho to popsat v úplnosti, protože je jasné, že by se to stejně nepovedlo (o tom vypovídá už název - 20 000 dní na Zemi je mnohem lepší a přesnější titul, než třeba Nick Cave: 55 let). Často není jasné, co je realita, co fikce, co je skutečný Cave, co postava hraná pro diváky, co jsou autentické myšlenky, co napsaný scénář. Například Cave jede v noci v autě a přemítá o svém vztahu s Kylie Minogue. Povídá si sám pro sebe, analyzuje, když náhle se ve střihu Kylie objeví na sedačce za ním a k rozebírání se připojí. Skutečně si ti dva něco vyříkávají nebo to je jen habaďůra a vše je napsané ve scénáři? A není to jedno, když je tak zajímavé to sledovat? Upřímně řečeno - jsem schopný uznat i negativní názory. Celé to může působit kýčovitě, onanisticky artově... Scén, kdy se Cave prochází po prázdné pláží, říká moudra o světě a do toho hraje jeho tklivá hudba, je tu pravda dost... A budou zřejmě tací, kteří to odsoudí. Ale já jsem byl od začátku ochoten na tuto podivnou hru přistoupit. Snad i proto mě to velmi zasáhlo a tento film považuji za jeden z nejlepších dokumentárních portrétů, co jsem kdy viděl. (08.08.2014)