Zimní spánek

Možná, kdyby ten snímek nebyl tak strašně dlouhý. Ale on tak strašně dlouhý byl a já jsem si prostě nedokázal celé tři hodiny - a k tomu ještě kus - užít herecké výkony, které jsou výborné, ale i režii, kameru a střih, které se prostě povedly a je vidět, že i turecká kinematografie udělala obrovský pokrok. (11.10.2017)

Pri Zimnom spánku ma znova napadol jeden faktor, mätúci hlavy určite nejednému filmovému vedcovi. Dá sa napísať absolútne prirodzený dialóg, aby pôsobil ako zo života a zároveň bol akceptovateľný vo fikčnom filmovom svete? Zimný spánok svojou dokonalou premyslenosťou ukazuje, že nie. Času je totiž na rozdiel od života aj pri troch hodinách málo a všetko musí byť povedané v pravý čas, trefne, pohotovo a inteligentne. Takto v živote neuvažujeme. To ale ani náhodou nie je výčitka. Rozdielne zákony oboch svetov nepustia. Menšou výčitkou však je, že pri takejto stopáži a obrovskom množstve slov nie je možné všetko zachytiť a tak si všetko videné a počuté na prvý krát na 100% pospájať. Pri hodine a pol u Bergmana komplikovanosť neprekáža, pozriete si to znova. Režisér však vyžaduje opätovné zhliadnutie aj pri svojom mohutnom kolose a to mi pripadá málinko nefér. Alebo si myšlienky priebežne zapisujte. Ostatne to je asi jediná výčitka Zimného spánku. (17.11.2014)

Balzám pro melancholiky a pesimisty. Bohužel ale ne pro mě. Zbytečně předlouhá stopáž, plná dialogů o nesmrtelnosti brouka. Na druhou stranu nabízí film pěknou kameru snímající lidské fragmenty a zajímavé filmové exteriéry i interiéry. Pěkná je taky herecká a režijní práce s vykreslením psychologie postav. (29.06.2019)

Be2Can '14 - Volně plynoucí, vizuálně uhrančivé, komorní drama o bývalém herci, jeho manželce, jeho sestře, jeho hotelu, mnoha konfliktech, stárnutí, neporozumění a ztrátě schopnosti konstruktivně a věcně komunikovat, mravních dilematech, kontemplaci a o samotě a osamocení. Nebudu polemizovat na téma údajné změny polohy, posunu poetiky předního tureckého auteura, protože nemám srovnání s jiným jeho filmem. Rád bych se nicméně vymezil vůči tvrzením, která přisuzují filmu jistou divadelnost, resp. možnosti převodu díla na divadelní prkna. To je do jisté míry pravda - je tu spousta dlouhých dialogových sekvencí, jež mají vlastní příběh, vývoj, pointu, ale hlavně vnitřní tenzi, která je doslova magnetizující a nedovolí divákovi ztratit červenou niť. Na druhou stranu podstatnou roli ve filmu hrají turecké reálie (jako výrazový prostředek), jež jsou na míle vzdálené těm z představ většiny lidí. Zimní, bezútěšná krajina kdesi v Anatolii, kde zasněžené pláně v mlžném oparu obklopují hotel ze všech stran, si s ničím nezadá s tou z Angelopoulosových melancholických filmů, symbolem fyzické samoty a vnitřního osamění. A právě o toto působivé vyjádření by byla divadelní hra celkem zásadně ochuzena. [==] Nedá se říct, že by režisér pracoval během nesmírně pohlcujících dialogových sekvencí s dogmatickými tvrzeními. Zaujímá spíše neutrální postoj a nechává diváka pozorovat a rozhodnout se, komu dá za pravdu. Během cyklicky se opakujících rozhovorů (tematicky i lokačně propojených) jde tvůrce takříkajíc na dřeň (emocí), charaktery postav propracovává do hloubky a ty získávají na plastičnosti. Postavy nakonec dojdou poznání, byť každá trochu jinak a trochu jinde. Očekávaný pocit nedořečenosti se na konci bohužel vytrácí. Závěr je příliš doslovný a akademický (a např. oproti Kmenu neustále vrší jednu myšlenku za druhou), což je ale jediná věc kazící dojem na impozantním dílu, jemuž mimo výše zmíněného vévodí intimní atmosféra, vynikající kamera a herecké výkony (především výkon Aydina v podání Haluka Bilginera ve mně bude rezonovat ještě dlouho). Spolu s Kmenem spolufavorit na kinofilm roku 2014. (19.10.2014)

Málokedy sa dá o nejakom filme povedať, že obsiahol všetko podstatné, s takto čistým svedomím (sic). Ponoril sa do ľudskej duše (reprodukovanej slovami) tak hlboko, až z neho tečie tá zamrznutá voda prúdom. Predstavte si napríklad hádku dvoch natoľko odlišných ľudí, že aj keď jeden z nich pokorne priznáva chyby a chce to podložiť dobrým skutkom; druhý mu neverí, pokladá to za vypočítavé a je ešte viac znechutený. Tento obojstranne krutý rozhovor, má pôdu vhodnú pre život, asi ako step pokrytá snehom. No napriek tomu prebieha medzi osobami, ktoré by mali mať k sebe najbližšie. A poznáme to snáď všetci. Neraz sme stáli na oboch stranách barikády. Bezmocnosť v snahe zvrátiť odcudzenie, je podobná pokusu preraziť múr holými rukami. Je to nemožné, až to bolí. Netreba však zabúdať ani na peniaze, tie sa pletú vždy do všetkého. A viac už len ten starý blázon čas, ktorý najradšej spoznáva lúčenie, zabúda na spomienky, či žije smrťou. Proste život na zemi. A nezáleží na tom, kde je situovaný, všade je totiž úplne rovnaký. Okrem vyslovených extrémov. Ale čo nie je extrém? Extrém je človek. Tvor, ktorý nežije len aby prežil, ale dokáže myslieť, teda trpieť a tešiť sa, a potom zase... Márna lásky snaha, veľa kriku pre nič, každý by sa aj tak občas najradšej pohádal so svojím životom, namiesto iných ľudí. (14.01.2015)