Maminčin zámek

Je to opravdu nádherně poetický. Film staví na dětsky upřimně vyprávějí příběhu a přenádherném prostředí Provence. Týhle kombinaci je nemožný odolat. Když se ve filmu objevil holčíčí prvek, říkal jsem si alééé nééé, teď to sklouzne do milionkrát omletý romantiky a je po klukovství. Naštěstí se vše udá jinak než jeden uživatel csfd.cz očekával a film neztrácí nic na kouzlu dětství. Čtvrtou hvězdu si film vykoledoval svým závěrem, protože ten se nes v hodně emotivní vlně, kdy se ve velmi rychlým sledu vystřídal smutek s radostí. (08.01.2014)

Volné pokračování filmu Tatínkova sláva má obdivuhodně vyrovnanou kvalitu. V obou snímcích jde o tak půvabné vyprávění, že se neudržím a tu pátou hvězdičku s potěšením přidám. Možná i za to nostalgické uzavření vzpomínek na šťastné dětství, kdy s přibývajícími lety Marcel díky ranám osudu zjišťuje, že bezstarostnost mládí je nenávratně pryč. (90%) (22.01.2021)

Páni, on Yves Robert nezapomněl, co mu jako režisérovi kdysi v 60. letech šlo úplně nejlépe, tedy poetické komedie pro děti a mládež i celou rodinu (a občas i pro „kumpány“ se svérázným smyslem pro humor :)). U jeho další tvorby jsem měl sice pocit upadaní do průměru a rutiny, až si pan Robert později častěji dopřával tvůrčí pauzu, ale tady mám pocit, že se mu podařilo v první půlce 90-tek naplno chytit druhý dech a po čase se mi zase jednou úplně trefil do vkusu. Už déle jsem u žádného filmu neměl tak chuť psát o tom, jak by mě doslova chytl za srdce a zahřál na duši, už jen tou ukázkou vlídných rodinných vztahů a vzájemné pomoci a pokory,i během setkání s většinou cizích lidí ze zámků či okolí (až na jednu osudnou výjimku :o)). Předchozí Tatínkova sláva byla milým a hezkým zážitkem, ale pokračování v podobě Maminčina zámku mě pocitově nadchlo a zasáhlo mnohem víc. Vím, proč a čím mi byly postavy ze šťastné rodinky sympatické už v prvním dílu a po dvou večerech je mi skoro líto, že v dalším filmu se s nima již nemám možnost setkat znovu. Samotná atmosféra prosluněného venkova a zámeckého prostředí tu svou jedinečnou poezií doslova voní, Robert stejně jako ve Šťastném Alexandrovi dokáže snímat pohlednou přírodu v barvách tak, že líbivé záběry nespadnou do kýče a pečlivě si hlídá i vedení děje, které navzdory náznakům v příběhu první lásky naštěstí nepřeklopí do očekávané romantické limonády. Vedle Philippa Caubèra excelujícího v roli tatínka-učitele přibyl další mně zatím neznámý Philippe s výrazným podaným výkonem, Philippe Uchan coby stejně sympatický správce kanálů... a potěšilo mě i setkání s hereckým veteránem napříč žánry Jeanem Carmetem v asi nejzápornější postavě z celého dvoudílného příběhu. Nezapomenu na celou dějovou linku s podnikáním ilegálním zkratky a přítomným napětím, který se s gradujícím strachem maminky přenášel s každou další scénou i na mě. Je to paradoxní, ale Robertovi se v čistě poetickém(!) filmu podařilo, abych se o postavy skutečně bál. Oceňuji i konec, jaký bych možná na dětský film nečekal, ale svým realistickým odkazem vlastně jen potvrzuje, že celý film míří svým příběhem a poselstvím nejen na dětské, ale i dospělé publikum. A tenhle film je pro mě další důkaz, proč Yvese Roberta považuji v rámci žánru filmu pro děti a mládež za špičku svého oboru... kdesi těsně vedle Karla Kachyni, Věry Plívové-Šimkové a Abbase Kiarostamiho. [90%] (07.11.2022)

Na tomto filmu jsme byli povinně ještě když jsem byl na základce. Tehdy jsme ho asi nedokázali jako děti plně docenit, akorát nás tehdy nadmíru pobavilo jméno postavy Bouzigue (snad se každý dovtípí, jak se to asi vyslovuje). Teprve o mnoho let později jsem se na něj znovu podíval, abych uznal, že je to opravdový klenot. Kéž by takových filmů bylo víc. (01.11.2020)

Toto pokračování snímku Tatínkova sláva v sobě v mnohém jistě nezapře stejného autora předlohy (francouzského spisovatele Marcela Pagnola) i stejného režiséra. V prostředí prosluněné Provence tak se můžeme znovu setkat s rodinou malého Marcela a prožívat s nimi řadu lehce úsměvných situací (včetně  Marcelovy první dětské lásky). Svým celkovým charakterem i některými jednotlivostmi mi přitom tento film připomíná Svěrákovu Obecnou školu. Konkrétně jde hlavně o téměř totožnou scénu, kdy se malý klučina ošklíbá nad rybím tukem, který mu dává maminka před jídlem. A pak je tu jakýsi posmutnělý epilog, který mi připomněl situaci z Obecné školy, kdy Edův kamarád přijde výbuchem výbušniny o několik prstů na ruce a uvědomuje si přitom, že si už patrně nikdy nezahraje na svou milovanou tahací harmoniku. Marcel přišel v dorostenecké věku o víc, než o možnost hrát na tahací harmoniku... Musím říct, že mě daný závěr Maminčina zámku na první dobrou trošku zaskočil. Pak jsem si ale spolu s vypravěčem tohoto filmu řekl: Nu což, "takový už je lidský život. Pár radostí, který brzo vystřídá neutuchající žal. Ale tohle dětem raději neříkejme..." (11.01.2023)