Láska z Khon Kaen

Ve filmu se celkem přirozeně mísí věci reálné i nadpřirozené, Weerasethakul nemá potřebu ohánět se magickým realismem, v Asii je víra v nadpřirozeno běžnou součástí životů. Film je spíše pomalý, meditativní, jen mi přišlo, že si občas autor zbytečně hraje s barevnými filtry (či dobarvováním záběrů v postprodukci). Takže ano, Búnmí se mi líbil víc, ale jednou za čas podobně jinaký film rozhodně neuškodí. (18.07.2019)

Film, který je někde mezi realitou a snem. A jak tato věta napovídá, film bude surrealistický. A taky že jo, surrealistický je dost, především v druhé polovině. Od Apichatponga jsem viděl dva (teď už tři) filmy a i když jsou jeho filmy dost pomalé, vždycky do toho dal něco ze sebe, ale v první polovině Lásky z Khon Kaen jsem měl pocit, jako bych sledoval film Ming-liang Tsaie. Spousta dlouhých statických záběrů, někdy se v nich mluví někdy ne, záběrů toho, jak někdo jí a následně si o tom s někým povídá, dokonce tu je asi minutu a půl dlouhý záběr vyměšování někde v křoví (sice nic není vidět, naštěstí, ale i tak bych ho vystřihl, kazí to celou atmosféru a duchovní to taky fakt není), až v druhé polovině jsem měl pocit, jako bych koukal na film od Apichatponga. Co se atmosféry týče, v některých scénách funguje dobře, v některých perfektně, v jiných vůbec ne, v jiných nezaujme, mám to tady podobně jako u Strýčka Búnmího. Příběh to taky nemá špatný, i když bych, ačkoli jde hlavně o vztah ošetřovatelky a vojáka, který se až magicky spojí, i tak bych ale uvítal kdyby ohledně spavé nemoci bylo více záhad po celý film, tady se to zhruba v půlce utne a skoro se to k té nemoci ani nevrátí. Film to není špatný, od Apichatponga taková klasika, opět mě nezklamal, ale že by mě nějak příjemně překvapil, to ne. Vlastně jsem dostal to, co jsem chtěl, což mi nevadí, ale i tak bych si přál něco víc. Btw, má to super plakát. EDIT: Po čase ty slabé čtyři dát prostě musím, i přes všechny mínusy. Tohle má tak strašně divnou a specifickou atmosféru, že jsem si při sledování připadal, jak kdybych se propadl do jiné dimenze a nejen kvůli tomu na Lásku z Khon Kaen nikdy nezapomenu... Slabé 4* (17.07.2019)

Abych tenhle film mohl dešifrovat, asi bych musel být z Thajska. Opět, jako jsem už nedávno psal u jiného filmu, se mi potvrdilo, že když se točí tyhle globální koprodukce, je potřeba divákům říct - a uvedu to opět na českých příkladech - kdo je to hloupý Honza, co a proč pro nás znamená Blaník, kdo byl svatý Václav a proč vystavujeme jeho lebku, kdo je to mankote Jára Cimrman apod. Tady jsou ty odkazy na jejich hloupé Honzy a svaté Václavy nejspíš také, ale jako Evropan je prostě nemám šanci vidět. Chybí vstřícnost evropskému i americkému divákovi, aby měl z filmu víc, než jen pocit exotiky, podivných rituálů, mastiček a pokusů o surrealismus. Některé scény se mi líbí - třeba barvy pro klidné spaní, jimiž nakonec září celé městečko, nebo dvě bohyně, jiné jsou pro mne totální wtf - proč si stoupli a stáli v tom kině? Proč ona v závěru čumí do blba? Co ta slepice s kuřaty? Proč ta škatulata u laviček u jezera? Sraní. Olizování nohy. Apod. Některé postavy se objeví, vytratí, zazní spousta informací, z nichž mnohé jsou nepodstatné (proč FBI?), a ani ten život městečka tentokrát není podaný nijak zajímavě nebo dokonce alespoň realisticky dokumentárně a zajímavě jako v Tropické nemoci. A o snění a o snech to žel není vůbec. V obraze se objevuje sem tam pár nic neříkajících citátů, nahodile bez ladu a skladu, ale o nějaké duchovnosti či meditativnosti filmu se vážně mluvit nedá. Historie místa vs. dnešek se objeví až skoro v závěru a je to jak z jiného filmu. (22.10.2020)

Neskutečně pomalý snímek se statickou kamerou, kdy jsem si zpětně zkoušel skákat mezi scénami a i přes desetivteřinové skoky se scéna v podstatě nepohnula. Zajímavý způsob natáčení, který mi ale překvapivě vůbec nevadil, a to možná i proto, že je zaznamenáno všechno, co vypadá obyčejně, ale nakonec vyznívá celkem neobyčejně. (09.01.2017)

Apichatpong Weerasethakul pravidelne konfrontuje diváka s radikálne odlišným svetom – so svetom paradoxnej logiky, ktorá deštruuje predstavy a očakávania. Spiritualita nie je v jeho snímkach abstraktnou, často až desivou entitou, skôr prirodzenou súčasťou času a priestoru, ktorý obávame aj my, všední smrteľníci. Z toho dôvodu je prestupovanie medzi svetom transcendencie a imanencie bezproblémové a všedné. Je to ako návšteva milého suseda, veď prečo by nás malo vzrušovať a desiť niečo také bežné a chcené, ako duch lesa. A aby toho nebolo málo, hneď vzápätí sledujeme detailný záber vylučovania či reklamy. Podobne vidíme i prestupovanie rôznych naratívnych línií, ktoré akoby riadila iná, snová logika. Mŕtvi predkovia, božstvá i mýtickí bojovníci prichádzajú a odchádzajú (oblečení napríklad ako všedné dievčatá), zasahujú do sveta „živých a bežných“ a živí a bežní sa zasa prechádzajú v ich dávno zaniknutých chrámoch. Paradox je práve v tom, že ani na chvíľku neprestanú pôsobiť normálne, nevykonajú zázrak, nenastolia morálny imperatív a ani nám neposkytnú dôkaz svojej božskosti. Nikto pred nimi nekľačí v bázni. V niektorých prípadoch ani neposkytnú dôkaz svojej existencie. A aj napriek tomu, či azda práve preto z filmu priam hmatateľne srší ich reálnosť. Vidíme, že postavy a celé okolie vedia a vidia a práve to je dôležité. Veď pre budhizmus je realita len odrazom hviezd na hladine, či neustávajúcim kolobehom samsary, z ktorého treba uniknúť do nirvány. Kľúčová je tiež kategória karmy (poruchy spánku u vojakov), ktorá má korene v minulých životoch (nemocnica stojí na mýtickom vojenskom cintoríne). A toto všetko pretvára Weerasethakul do meditácie, ktorej pomalosť a snovosť poukazuje nielen na narkoleptickú tému filmu, ale aj na snovosť samotnej reality. (napísané pre Hviezdne noci, 2019) (27.08.2021)