Rabu＆Písu

Šion Sono, pravděpodobně jeden z mála opěvovaných režiséru, do jehož snímků se mi nepodařilo ještě nikdy proniknou. Nicméně tentokrát se mi trefil přesně do nálady. Láska a mír totiž jako by z oka vypadla snímkům, které jsem odbivoval v době svého dospívání. Sono se ale nevyžívá v retro atmosféře, spíše působí jako epigon předkládající zcela nové dílo. Totiž film, který používá současné technologie, hovoří aktuálním filmovým jazykem a hlavně se podvratně neohlíží zpět do minulosti. Samozřejmě, že odkazuje a občas příjemně popichuje, nostalgický je však zejména ve svém celkovém vyznění, které vychází ze zdařilého spojení dospělosti a hravosti. (16.02.2017)

Na to že to mi doporučil můj bratr se kterým máme odlišný vkus tak tohle byl absolutní masterpiece. Hlavní postava je všem jen pro smích a sám to nikde nemá lehký. Ryoichi tak jeden den na obědové pauze (asi) uvidí člověka co prodává želvy a tak si Ryoichi jednu koupí. S Pikadonem (jméno té želvy)mají sen o tom že Ryoichi bude v kapele. Dál to vysvětlovat nebudu abych někom to nevyspoileroval. Každopádně to jak jen přemění želva rozsvítí vám svět a restaruje vás je nádherný. Musím se přiznat že jsem i plakal když Ryoichi ztratil Pikadona a byl totálně v prdeli z toho že nemá svého mazlíčka. To jak si Ryoichi uvědomí že ho sláva udělala někým kým nikdy nechtěl být a to jak Pikadon je stále naživu a vrátil se za Ryoichim je krásné. Vím že to má být i vtipné a to je, ale spíš mi to přišlo smutné. Definitivně 5 hvězd a vřele doporučuji. (27.03.2023)

Že je Šion Sono úchyl, o tom nemůže pochybovat vůbec nikdo. A ačkoli to dlouho vypadalo, že filmy bez krve, násilí a sexu není schopen točit, zrovna tenhle snímeček je důkazem, že tomu tak není, a přesto je to dostatečně ujeté. Zdá se, že si Sono dal dostaveníčko s Jeunetem nebo alespoň zhlédl Amélii z Montmartru či Galimatyáš, protože parta zvířat a hraček kolem kouzelného děduly, která je vlastně jedním z hlavních hybatelů děje, je přesně v Jeunetově stylu. Příběh jako takový se točí kolem Ryoichiho, chlápka s extrémně nízkým sebevědomím, jenž v práci vypadá jako kdyby měl slimáky v puse a hřebíky ve střevech. Ten je navíc tajně zamilován do kolegyně Yuko, která je na tom trochu lépe - tváří se totiž jako socha při zemětřesení. A ještě jedna postava je zde důležitá - želva, která mu svérázným způsobem pomáhá v jeho pěvecké kariéře. Přestože Sono ještě nedávno vzýval 35mm film, tady na právě želvu, hračky a dění kolem nich využívá počítačovou animaci téměř v jednom kuse. Vůbec to ale nevadí - scénář je fantastický a těžce bázlivý až silně arogantní Hiroki Hasegawa a šedá myš Kumiko Asó (prakticky k nepoznání) zvládli své postavy naprosto jedinečně. Na Sona to je možná až příliš křehké a milé, zároveň ale tvrdě pravdivé - při kterémkoli plánování v životě je dobré vědět, co chci dělat, až dosáhnu svého cíle (nebo po Vánocích spláchnout Pikadona zase do záchodu). Protože jinak může PIkadon přijít až za vámi. A takovéhle vyznání lásky, to bych si snad ani nepřál. 100 % (23.06.2016)

"Co je Pikadon?" Dost souhlasím s tím, co napsal ScarPoul: Neuchopitelný Shion Sono a hlavní hrdina, který značnou většinu času leze na nervy. Současné to má ale standardně "sonovsky" šílený nápad a vysokou kvalitu. Nadstandardní, nicméně, když porovnám s takovým Love Exposure, začínám mít pocit, že kdysi narval Sono do filmu nápady, které by jiným stačily na filmů pět a dnes se spokojí s nápadem jedním (většinou konkrétní nešvar společnosti), na kterém se následně vyřádí se svými jistě ne zcela normálními myšlenkami. Není to zlé, Love Exposure mě kdysi uchvátilo nejvíc, nicméně nechme ho pracovat. (06.02.2017)

Tak takové milé překvapení jsem fakt nečekal, A ani bych nečekal, že tomu dám plný počet, když to začne jako "typická japonská komedie" (nebo aspoň takhle si ji představuji) s šíleně přehnanými charaktery postav skoro jak z Vaška Nešiky (lepší přirovnání mě nenapadá, protože tady je v hlavní roli taky neskutečný lůzr, který hraje podobně (záměrně) příšerně), ale ono se na to nabalí spousta dalších věcí a čím déle to trvalo, tím více mě tam všechno bavilo a nakonec Sonův koncept přišel tak geniálně promyšlený, že nakonec nemohu nebýt nadšený. Fascinuje mě, že v závěru využil Pikadonovu cestu postaveným městem i pak jako cestu skutečným městem, včetně toho, kudy Pikadon jde, kde přesně se zastaví a co řekne a takových promyšlených nápadů tam bylo ještě víc, především vizuálních, které se objevují naprosto šíleně a nečekaně, ale vždycky je z nich poznat, proč je Sono dává zrovna tam. Přesně takový je i ten film - šílený, ujetý, ale propracovaný, kde každá následující podivnost má svůj smysl, opodstatnění a své přesné místo ději a je to dotažené až do takových mezí, že to skvěle střídá vtipné a vážné scény dohromady  až takovým způsobem, že jsem v závěru netušil, jestli se smát nebo být dojatý, protože to má nesmírně silný závěr, který se ale děje na základě absurdní parodie na Godzillu! A odkazů je zde víc, do toho všeho je přimíchaný třeba i Zázrak na 34. ulici. A teď si říkám, že mi vlastně nevadil ani ten úvod, protože jsem se u něj bavil tím, že to bylo až tak přehnané a celkově z toho naštěstí vypadlo mnohem víc, než se původně zdálo. Takže jedinou výtku mám v tom, že ta dějová linka s oživlými hračkami byla krapet navíc a zasloužila by si v celku větší místo (že by třeba panenka patřila Yuko), ale to mi nevadí tolik, abych kvůli tomu strhával hvězdičku, takže ano, Šion Sono to u mě opravdu dotáhl na plný počet, Fakt budu muset víc prozkoumat jeho tvorbu, protože všechno, co jsem od něj zatím viděl, bylo opravdu dost zajímavé a ty nejlepší filmy od něj jsou pro mě zatím ty tři ze stejného roku (!), takže bych se měl zaměřit i na jeho starší díla. A taky že v průběhu tohoto roku zaměřím, jen toho bude víc než jsem čekal a možná dojde i na ten jeho opus magnum Pod vlivem lásky... Slabých 5* (25.02.2023)